38 C 333/2021-19 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela po prověření schopnosti splácet úvěr (na základě klientských informací a lustrací v externích úvěrových registrech) dne 12. 9. 2018 prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně Správce financí a SMS smlouvu o úvěru s rámcem 15 000 Kč. Žalovaný načerpal 15 400 Kč, svou povinnost řádně splácet úvěr (spolu s pojištěním a poplatky) neplnil, dostal se do prodlení, uhradil na pohledávku částku 8 699 Kč a žalobkyně úvěr ke dni 14. 1. 2021 zesplatnila. V důsledku zesplatnění pohledávky žalobkyně nad rámec dlužné jistiny 14 341,63 Kč požaduje též poplatky ve výši 236 Kč, poplatky za pojištění ve výši 0,27 Kč, náklady na vymáhání ve výši 430 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 912 Kč. 2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky 12. 9. 2018 (č.l. 12-13, namísto podpisu žalovaného uvedeno [číslo] v čestném prohlášení druh bydlení„ vlastní dům/byt“, čistý měsíční příjem z podnikání 20 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti 18 500 Kč) soud zjistil, že žalovanému mohl být poskytnut hotovostní úvěr 50 000 Kč splatný v 24 měsíčních splátkách po 2 943 Kč. Celková splatná částka činila 67 032 Kč, úrok 29,92 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) 36,1 %, a v rámci smlouvy bylo sjednáno pojištění s úhradou ve výši 72 Kč měsíčně a doplňkové služby změny výše a počtu splátek a odložených splátek, každá zpoplatněná částkou 39 Kč měsíčně. Žalovanému dále bylo umožněno čerpat revolvingový úvěr s rámcem 15 000 Kč, kdy měsíční splátka činila 4 % z aktuální dlužné částky, úrok 26,28 % ročně a RPSN 40,6 %. Ve smlouvě s úvěrovými podmínkami jsou též uvedeny důsledky nesplácení úvěru v podobě možnosti zesplatnění celého úvěru a náhrady nákladů spojených s upomínáním ve výši 100 Kč za měsíc vymáhání a smluvních pokut ve výši 500 Kč a po zesplatnění 10 % ze splatného plnění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky, v samotném závěru smlouvy je připojen sazebník poplatků. Dále soud z výpisu čerpání, splátek a úhrad (č.l. 16 - 17) zjistil, že po dopočtu na základě zesplatnění pohledávky a započtení úhrad v částce 8 699 Kč činila její výše 20 722,28 Kč a sestávala z jistiny 14 341,63 Kč, úroku za hotovostní transakce 2 540,52 Kč, úroku za pojistné 5,62 Kč, úroku za nevyužitou GP – pojistné 0,92 Kč, poplatku za vedení účtu 236 Kč, nákladů na vymáhání 430 Kč, pojištění CPI 0,27 Kč, smluvní pokuty 1 912 Kč, poplatku za výběr z ATM (splacen), obchodního úroku 945,55 Kč a úroku z prodlení 309,77 Kč. Žalovanému byla dle zjištění soudu zaslána výzva k úhradě (splacení celého úvěru) ze dne 14. 1. 2021 (č.l. 14) s dlužnou částkou ve výši 19 466,96 Kč a předžalobní výzva ze dne 4. 2. 2021 (č.l. 15) s dlužnou částkou ve výši 19 710,57 Kč. 4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Soud má za zjištěné, že žalobkyně na základě úvěrové smlouvy ze dne 12. 9. 2018 umožnila žalovanému čerpat revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 15 000 Kč, měsíční splátkou ve výši 4 % z aktuální dlužné částky a úrokem 26,28 % ročně. Žalovaný načerpal celkem 15 400 Kč, na pohledávku dále sestávající z úroků, nákladů na vymáhání, smluvní pokuty a poplatků uhradil částku 8 699 Kč a žalobkyně následně dlužnou částku 20 722,28 Kč zesplatnila. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 10. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprově