38 C 396/2021-17 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 15. 11. 2018 domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou po posouzení její úvěruschopnosti uzavřela smlouvu o úvěru na částku 16 000 Kč. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit souhrnný poplatek ve výši 13 088 Kč v týdenních splátkách po 485 Kč. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, zaplacená částka 18 400,00 Kč se v souladu se smluvními podmínkami započetla na půjčenou jistinu v poměru 56,497 % a v poměru 43,503 % na souhrnný poplatek. Splatnost celé pohledávky by vzhledem k prodlení nastala 25. 11.2019, žalobkyně však úrok z prodlení požaduje až od 21. 4. 2020, tedy od doby sjednané splatnosti smlouvy. 2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 25. 2. 2019 mezi žalobkyní a žalovanou (č.l. 11) soud zjistil, že žalované byla v hotovosti poskytnuta částka 16 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou osoby určené žalobkyní spolu s úrokem ve výši 3 168 Kč (zápůjční sazba 70,89 % ročně), poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 800 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 120 Kč, tedy celkovou částku 29 088 Kč v 60 týdenních splátkách po 484,80 Kč, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) činila dle přiloženého formuláře pro standardní informace o úvěru (č.l. 12) 212,77 %. V evidenční kartě klienta (č.l. 13) byl dle zjištění soudu kromě osobních údajů žalované uveden typ bydlení (spolubydlící) údaje o tom, že žalovaný nevlastní vůz ani nemovitost a v minulosti již u žalobkyně měla úvěr, dále zdroj příjmů ze zaměstnání (zaměstnavatel [právnická osoba], pozice kuchařka) s doložením pracovní smlouvy a výplatních pásek a vypočítán disponibilní zůstatek žalované ve výši 6 095 Kč (po odečtení výdajů na bydlení 4 420 Kč, životního minima 4 410 Kč a jiných výdajů 1 500 Kč od mzdy ve výši 16 425 Kč). Dále soud z výpisu transakcí pro danou smlouvu (č.l. 14) zjistil, že žalovaná celkem uhradila částku 18 400 Kč a zbývalo jí tak uhradit 10 688 Kč a k úhradě této částky byla žalobkyní v předžalobní výzvě ze dne 30. 11. 2020 (č.l. 15, podací arch z informačního systému ISAS). 4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 8. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o.z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Žalované byla na základě uvedené smlouvy poskytnuta částka 16 000 Kč, kterou se zavázala spolu s úrokem ve výši 3 168 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 800 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 120 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 484,80 Kč. Celkově uhradila žalovaná částku 18 400 Kč a dostala se se splácením úvěru do prodlení. 9. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, jmenovitě její příjmy, výdaje (pouze uvedeny údaje o výši a druhu) či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky, žalovaná potvrdila dřívější úvěr u žalobkyně). K předložené evidenční kartě soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovat