37 C 183/2021-72 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobou podanou dne 29.9.2021 se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení částky 38 944 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 15.11.2019 uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 24 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr, včetně sjednaného úroku ve výši 86,09 % p.a., a to ve 48 měsíčních splátkách po 2 036 Kč. Žalovaný žalobci zaplatil na poskytnutý úvěr celkem 5 splátek po 2 036 Kč, tj. celkem částku 10 180 Kč. Ke dni 23.8.2020 byl úvěr zesplatněn. Předmětem žaloby je částka 28 695,13 Kč, která představuje jistinu úvěru, včetně dlužnému úroku ke dni zesplatnění; částka 9 499,70 Kč, která představuje smluvní pokutu; úrok z dlužné jistiny ve výši 86,09 % p.a. z částky 23 629,49 Kč od 25.8.2020 do zaplacení a dále dlužné pojistné ve výši 750 Kč. Žalobce se rovněž domáhá přiznání zákonného úroku z prodlení. 2. Před ústním jednáním dne 17.1.2022 vzal žalobce žalobu zpět pro částku 3 007 Kč s úrokem z prodlení a dále pro požadovaný úrok ve výši 51,09 % p.a. Soud tak aplikoval ustanovení § 96 odst. 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení v požadovaném rozsahu, výrokem I. zastavil. 3. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 4. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku a dále pak ustanovení zákona č.257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. 5. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 6. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobcem byla na základě návrhu na uzavření úvěrové smlouvy ze dne 15.11.2019 a schválení úvěru ze dne 18.11.2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky, spolu úrokem ve výši 86,09 % p.a., splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 036 Kč. Žalovaný byl tak povinen na poskytnutý úvěr uhradit celkem částku 85 728 Kč. Úvěr byl žalované vyplacen dne 15.11.2019, jak vyplývá z dokladu a výpisu z bankovního účtu žalobce. Žalovaný zaplatil celkem částku 10 180 Kč, a to dle tvrzení žalobce. 12. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobce provedl hodnocení žalovaného dle údajů o jeho příjmech a výdajích. V tomto směru bylo v žalobci předložené formulářové listině nazvané hodnocení klienta vyplněno, že žalovaný je zaměstnána od 1.2.2019 a jeho pravidelný měsíční příjem činí 17 920 Kč. U výdajů bylo kalkulováno s částkou 3 410 Kč, jako životním minimem, částkou 2 600 Kč za bydlení. Celkem tedy výdaje byla kalkulovány na částku 6 010 Kč + rezerva 1 000 Kč. Z těchto údajů bylo kalkulováno s volnými zdroji žalovaného ve výši 10 910 Kč. Informace o příjmech a výdajích žalované byly ověřeny z potvrzení o příjmu žalovaného, z kterého vyplývá průměrný čistý měsíční výdělek žalovaného ve výši 17 920 Kč s tím, že nejsou prováděny žádné srážky. Žalovaný prohlásil, že sdělil úplné a pravdivé informace. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly. Zejména tedy nebyly nijak doloženy ani ověřovány podstatné výdaje žalovaného. 13. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. 14. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 15. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 16. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet