38 C 113/2022-23 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela po prověření schopnosti splácet úvěr dne 29. 5. 2021 prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně smlouvu o úvěru, žalované poskytla 7 000 Kč. Žalobkyně požaduje kromě úhrady jistiny další poplatky za poskytnutí úvěru, servis, náklady na vymáhání a smluvní pokuty. 2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud má za zjištěné, že žalobkyně na základě úvěrové smlouvy ze dne 29. 5. 2021 odeslala na účet žalované č. [bankovní účet] částku 7 000 Kč, účastníci se dohodli na splatnosti úvěru 28. 6. 2021, úroku 0 % ročně. RPSN dle smlouvy činila 48,3%, žalovaná se zavázala kromě ročního úroku hradit i další poplatky, za poskytnutí úvěru 231 Kč, sms servis 49 Kč. Žalovaná nic neuhradil. 4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 9. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. 10. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, tedy její příjmy (pracovní smlouva, výplatní pásky) výdaje (faktury za energie, nájemní smlouva, výpis z běžného účtu), a existenci dalších závazků žalovaného (např. z databází SOLUS nebo Centrální evidence exekucí). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované účelně vynaložené náklady (na vymáhání) ani další poplatky nebo smluvní pokuty. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o.s.ř., a při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje. Je tedy nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. 11. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o.z. distančním způsobem by bylo možné mít výhrady s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stránkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám). V daném případě se jednalo o obdobu internetového bankovnictví a lze přisvědčit žalobkyni, že ke sjednávání smluv tímto způsobem dochází i při postupné elektronizaci bank vcelku běžně. Soud se ve své argumentaci v obdobných případech ztotožňuje s rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č.j. 17 Co 390/2016-145, podle něj k uzavření smlouvy o úvěru nedochází autorizací transakce SMS zprávou. Samotná evidence telefonního čísla jako čísla náležejícího žalovanému (vedená právní předchůdkyní žalobkyn