38 C 173/2022-47 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím celkem s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela po přezkoumání schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr smlouvu o spotřebitelském úvěru. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena dne 27. 11. 2016, na jejím základě žalobkyně předala žalovanému v hotovosti částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit úrok za dobu trvání smlouvy (sazba 23,72 % ročně) ve výši 2 800 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč v 58 týdenních splátkách po 600 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 12. 2017. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, uhradil pouze částku 7 200 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Z listiny označené jako smlouva o půjče uzavřené dne 5. 11. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (č.l. 38 - 39) soud zjistil, že žalovanému byla v hotovosti poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč, úrokem ve výši 2 800 Kč (zápůjční sazba nevyčíslena v procentech), poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč, tedy celkovou částku 34 800 Kč v 58 týdenních splátkách po 600 Kč, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) činila dle smlouvy 75,72%. V kartě zákazníka ze dne 4. 11. 2016 (č.l. 35-36) byl dle zjištění soudu kromě osobních údajů žalovaného uvedeny měsíční výdaje na bydlení 2 500 Kč, na domácnost 7 000 Kč, dále zdroj příjmů ze zaměstnání 15 162 Kč, výdaje ani příjmy nebyly doloženy žádnou listinou. Dále soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky za žalovaným na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, o čemž byl žalovaný informován spolu s výši dlužné částky 27 600 Kč s příslušenstvím v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 (č.l. 40. Žalobkyně dle zjištění soudu vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 42 871,25 Kč ve výzvě k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 30. 4. 2020 (č.l. 42). Podání uvedeného oznámení a výzvy k poštovní přepravě prokazují podací lístky na č.l. 41 a 43. 4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) smlouvou o zápůjčce přenechá zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti na základě smlouvy ze dne 5. 11. 2016 částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit žalobkyni spolu s poplatky v celkové výši 14 800 Kč (za administrativní činnost, za hotovostní inkaso splátek a úroky) v celkové výši 34 800 Kč, v 58 týdenních splátkách po 600 Kč od uzavření smlouvy, svůj závazek žalovaný nedodržel a dostal se do prodlení se splácením zápůjčky. Žalobkyně dne 29. 11. 2019 na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 10. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla posky