38 C 84/2022-23 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovanou uzavřela dne 27. 10. 2015 smlouvu o zápůjčce na částku 10 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit částku (dále jen„ poplatek“) ve výši 8 361 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 317 Kč (dále jen„ kapitalizovaný úrok“) s úrokovou sazbou ve výši 20,5% ročně, odměny za administrativní zpracování ve výši 2 055 Kč (dále jen„ odměna za zpracování“) a částky za hotovostní inkaso ve výši 4 989 Kč v 60 týdenních splátkách po 307 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 20. 12. 2016. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaná uhradila celkem 1 710 Kč. 2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 27. 10. 2015 (č.l. 11) mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 8 361 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 1 317 Kč, administrativního poplatku ve výši 2 055 Kč a odměny za hotovostní splácení 4 989 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 18 361 Kč v 60 týdenních splátkách po 307 Kč s poslední splátkou ve výši 248 Kč. V případě úhrady v 60 splátkách je uvedena roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr 68,70 % ročně a výpůjční úroková sazba činila 20,5 % ročně. V zákaznické kartě (č.l. 10) je uvedeno, že žalovaná je na rodičovské dovolené, měsíčně výše čistých příjmů: 8 100 Kč, dalšího příjmu domácnosti 12 000 Kč; měsíční výše výdajů: nájem 7 900 Kč, externích splátek zápůjček dle zákazníka 0 Kč, telefon 200 Kč, a výdaje domácnosti žadatele 4 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně dle zjištění soudu informovala žalovanou o postoupení pohledávek na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 s uvedením aktuální výše pohledávky vůči žalované 16 651 Kč v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 6. 2019 (č.l. 14). Dále soud z tabulky umoření (č.l. 13) zjistil, že na pohledávku bylo uhrazeno od 27. 10. 2015 do 12. 11. 2015 celkem 1 710 Kč. Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění ze dne 28. 1. 2021 (č.l. 16-17, podací lístek na č.l. 18-19) se základním skutkovým a právním rozborem. 4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s § 2392 odst. 1 větou první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 8. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ve shora citovaném ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. 9. V projednávané věci nebylo dle názoru soudu nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, jmenovitě její příjmy, v prohlášení v zákaznické kartě byl pouze uveden údaj, že se jedná o rodičovský příspěvek a další příjem byl označen pouze jako další příjem domácnosti bez jakékoli bližší identifikace, žádné doklady, z nichž by byly příjmy zjišťovány, žalobkyně nepřipojila. Není ani zřejmé, že by byla zjišťována existenci a výši dalších úvěrů žalované (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně k tomu opět nepředložila žádné listiny. Žalobkyně aktivně nezjišťovala ani pravidelné výdaje