38 C 210/2023-23 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela dne 23. 6. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 10 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaný se zavázala spolu se zápůjčkou uhradit částku 8 917 Kč (dále jen „poplatek“) představující součet kapitalizovaných úroků za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, odměnu za zpracování a částky za administrativní činnost, v 52 týdenních splátkách. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaný dluží podle žalobkyně na jistině 9 600 Kč, na poplatcích 7 759,48 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze 16. 12. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně kromě jistiny a poplatků požaduje kapitalizované úroky ve výši 856,80 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení 1 146,93 Kč, úroky ve výši 18,36% ročně z jistiny a zákonné úroky z prodlení. Žalovaná uhradila pouze 900 Kč.2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze zákaznické karty ze dne 23. 6. 2021 (č.l. 10) bylo zjištěno, že jako zdroj příjmů žalovaného je uveden příjem ze zaměstnání trvajícího do 5. 7. 2021, měsíčně výše čistých příjmů: 11 879 Kč, dalšího příjmu domácnosti 70 000 Kč, celkem 81 879 Kč; měsíční výše výdajů: externích splátek zápůjček 0 Kč, interních splátek 0 Kč a dalších výdajů 2 000 Kč. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 23. 6. 2021 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (č.l. 11 - 12) soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 8 917 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 5 101 Kč, poplatku za zpracování ve výši 1 500 Kč a částky za flexibilní splácení 1 280 Kč a komfortní poskytnutí a splácení 1 036 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 18 917 Kč v 52 týdenních splátkách po 364 Kč s poslední splátkou ve výši 353 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 197,92 % a výpůjční úroková sazba činila 88% ročně. Dále soud z tabulky umoření (č.l. 14) zjistil, že na úvěr ve výši 10 000 Kč bylo uhrazeno od 23. 6. 2021 do 19. 7. 2021 celkem 900 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 (č.l. 13) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávku za ní postoupila dne 14. 12. 2022 žalobkyni; tato skutečnost byla zjištěna i ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 (ISAS) a seznamu pohledávek (č.l. 15). Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění ze dne 1. 6. 2023 (č.l. 16-17, podací lístek na č.l. 18) se základním skutkovým a právním rozborem a celkovou výší pohledávky 20 573,70 Kč.4. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 23. 6. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 10 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaný měl spolu s jistinou uhradit v 52 týdenních/měsíčních splátkách částku 8 917 Kč, v této částce jsou zahrnuty kapitalizované úroky z úvěru ve výši 88% ročně, poplatky za poskytnutí a správu úvěru a poplatky za výběr splátek v hotovosti, označované žalobkyní za komfortní splácení.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 – OPR-, právnická osoba, . v. GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.10. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve vě