111 C 5/2021-101 — Okresní soud v Chrudimi

1. Návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 16.11.2020 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení: 1) 70 315,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 70 315,00 Kč ve výši 8,05% ročně od 27.01.2017 do zaplacení; 2) 29 104,50 Kč a 3) úroku ve výši 63,11 % ročně z částky 60 001,00 Kč od 27.01.2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 198 720,00 Kč. To vše na základě smlouvy o úvěru ze dne 21.10.2016 na částku 60.001 - Kč, kterou žalovaný nevrátil. 2. Soud účastníkům zpřístupnil právní názor, jímž se bude řídit (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 60). Žalobce stručně shrnuto doplnil (č.l.68), že úvěruschopnost dlužníka posoudil řádně. Dlužník měl volné prostředky ve výši 9.200 - Kč a věřitel vycházel ze zprávy o výši mzdy, výpisu s číslem účtu dlužníka, jakož i z jeho čestného prohlášení a negativního výpisu z dostupných registrů evidujících nespolehlivé dlužnické chování dlužníků. Dlužník uvedl, že jeho výdaje činí 7.800 - Kč měsíčně. Při ověřování údajů dlužníka věřitel postupoval v souladu s přiměřenou mírou obezřetnosti. Avšak ani nikoli řádné prověření úvěruschopnosti neumožňuje soudu konstatovat neplatnost smlouvy z úřední povinnosti. Takový závěr ke contra legem s ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Rovněž výše úroku byla srozumitelně a jasně sjednána v zákonných limitech a nejde o nepřiměřené ujednání. V případě opačného závěru musí soud postupem podle § 1802 občanského zákoníku určit úrok obvyklý. Soud následně připomněl judikaturu NS a ESD (č.l. 78) z níž bude vycházet. 3. Žalobce u jednání doplnil, že i při respektu k ochraně spotřebitele nelze pominout, že i spotřebitel má své povinnosti a odpovědnost za jím uváděné údaje; v daném případě vůbec na dluh ničeho nezaplatil, což nelze chápat jako odpovědný přístup k plnění povinností. 4. Poté, co soud účastníkům sdělil právní názory na věc, vzal žalobce žalobu částečně zpět (č.l. 68) a soud v rozsahu zpětvzetí řízení podle § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, zastavil (výrok III.). 5. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 26.10.2016 smlouvu o úvěru (č.l. 5 a 6), na základě níž věřitel žalovanému poskytl dne 26.10. 2016 částku 60.001 - Kč (č.l. 16) s tím, že žalovaný ve 48 měsíčních splátkách po 3.450 - Kč, splatných ke 20. dni v měsíci, vrátí žalobci celkem [číslo] - Kč, při uváděné RPSN 84,97% (č.l. 4 p.v.). Šlo o smlouvu o revolvingovém úvěru, která často vykazuje sníženou srozumitelnost. [příjmení]„ revolving“ nebyl v daném případě patrně aktivován. 6. Žalovaný na úvěr žalobci ničeho nezaplatil (č.l.1 druhá strana, dále„ p.v.“). 7. Protože žalovaný nehradil splátky řádně a včas, byl úvěr ke dni 25.1.2017 zesplatněn (č.l. 2 a 9) a věřitel vyzval dlužníka k okamžitému zaplacení 99.420,50 Kč. K datu zesplatnění dlužník ničeho nezaplatil (č.l. 10). 8. Za 60.001 Kč poskytnutých dne 26.10.2016 tak žalovaný měl dlužit žalobci dne 25.1.2017 celkem 99.420,50 Kč, tedy o 39.419,50 Kč více (65,7% za 3 měsíce). 9. V žalobě podané dne 16.11.2020 žalobce požadoval zaplacení celkových 99.419 - Kč a k tomu úrok ve výši 63,11% ročně do výše 198.720 - Kč (č.l. 3). 10. Věřitel před schválením smlouvy o úvěru ověřoval ke dni 26. 10. 2016 finanční situaci dlužníka a zjistil (č.l. 19), že dlužník má příjem ze mzdy ve výši 17.000 - Kč (viz též pracovní smlouva z 31.8.2016, č.l. 11 p.v. a potvrzení na č.l. 11) a jeho celkové měsíční výdaje činí 7.800 - Kč, z toho na nájemné 4.000 - Kč. [příjmení] zdroje tak měly činit 9.200 - Kč při měsíční splátce [číslo] - Kč, kterou měl dlužník splácet 4 roky. U skóre dlužníka je údaj„ 260“ (č.l. 35). Právní posouzení 11. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku). 12. Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. (§ 9 odst. 1 a § 20 odst. 2 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 25. 2. 2013 do 30.11.2016). 13. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.). 14. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku). 15. U občanskoprávní skutkové podstaty lichvy není k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost díky subsidiaritě trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění, je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům, tedy k souhrnu všech plnění (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 3 Tdo 1131/2014, 8 Tdo 560/2013 či 3 Tdo 834/2014 dostupná na: [webová adresa]), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: 22 Cdo 1993/2001, 30 Cdo 4665/2009, 30 Cdo 670/2013 nebo 29 Cdo 688/2012). 16. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku). 17. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. [příjmení] a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobce nepředložil ani žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o výdajové situaci dlužníka, který měl příjem ze mzdy, kterou pobíral na základě smlouvy trvající dosud jen tři měsíce, přičemž i při výdajích, z nichž věřitel vycházel, činila splátka úvěru 37% jeho volných zdrojů (3.450 - Kč z údajně volných 9.200 - Kč) a toto finanční zatížení bylo věřitelem posouzeno jako únosné po dobu 4 let, ačkoli neponechávalo prakticky žádné finanční rezervy. Žalobce oponoval, že úvěruschopnost byla posouzena řádně. 18. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém pří