11 C 88/2026-29 – Okresní soud v Chrudimi

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 30.12.2025 žádala žalobkyně na žalovaném zaplacení 13 840 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 5.5.2025 do zaplacení, z titulu dluhu z úvěru, a alternativně pro případ shledání úvěrové smlouvy za neplatnou, práva na vydání bezdůvodného obohacení z (neplatné) smlouvy o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ) poskytl žalovanému 12 000 Kč, které žalovaný nevrátil. Věřitel postoupil pohledávku žalobkyni, jež žalovaného marně vyzvala k zaplacení.Úvěrová smlouva vykazovala hned několik znaků neplatnosti, ostatně jako tomu je prakticky u všech smluv této věřitelky, které soudní oddělení 11 Okresního soudu v Chrudimi za cca 5 let projednávalo (nevynaložení obdobné péče při posouzení úvěruschopnosti klienta, užívání lichevních schémat a praktik). Rovněž podstata revolvingového úvěru z hlediska jistoty o jednotlivých právech a povinnostech je velmi nepřehledná. Za situace, kdy soud považoval nárok na vydání bezdůvodného obohacení za prokázaný, věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř., bez nařízení jednání, když předtím takový postup účastníkům navrhl (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Jednání by za této situace jen navyšovalo náklady řízení.Ze spisu soud zjistil tyto skutečnosti.Dne 24.2.2036 zaslal věřitel na účet žalovaného (číslo listu soudního spisu, „č.l.“ 14) 12 000 Kč, které žalovaný nevrátil. Věřitel pohledávku postoupil žalobkyni, což žalovanému oznámil. Poskytnutou částku nevrátil žalovaný ani do 15.2.2025. Těmto tvrzením a důkazním prostředkům žalovaný neoponoval.Žalobkyně nepředložila úvěrovou dokumentaci, která by umožnila ověřit platnost úvěrové smlouvy podle zákona o spotřebitelském úvěru, resp. jako smlouvu nikoli lichevní povahy, kdy obdobné úvěrové smlouvy původní věřitelky jsou opakovaně shledávány neplatnými.Po právní stránce soud věc posoudil takto.V řízení však bylo prokázáno, že předchůdce žalobkyně, na níž byla pohledávka podle § 1879 občanského zákoníku postoupena, poskytl žalovanému 12 000 Kč, které žalovaný nevrátil ani po uplynutí přiměřené doby k vrácení, a žalobkyně má podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku právo na vydání rozdílu, tedy 12 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a na úrok z prodlení za dobu následující po uplynutí přiměřené doby od poskytnutí peněz do zaplacení, ve výši dané § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, (dále „o. s. ř.“), žalobkyně měla ve věci celkový úspěch z 73 %, má proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně vynaložila náklady na soudní poplatek ve výši 800 Kč a náklady na tři účtované prvotní úkony právní služby (příprava s převzetím věci, předžalobní výzva, podání návrhu), za něž dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „a.t.“, náleží odměna 400 Kč za jeden úkon (tarifní hodnota určená jistinou), a paušální náhrada hotových výdajů 100 Kč za 1 úkon; celkem jde o náhradu ve výši 1 500 Kč. Náhrada nákladů se soudním poplatkem 800 Kč činí dohromady 2 300 Kč, z nichž 73 % činí 1 689 Kč, které je žalovaný podle § 149 o. s. ř. povinen zaplatit k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok III.).Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.