16 C 76/2023-18 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 34.041,74 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 32.842 Kč od 15.10.2019 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že [právnická osoba] (dále jen [anonymizováno]) uzavřela s žalovaným dne 15.1.2016 smlouvu o úvěru, kde se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 32.842 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet formou 12 měsíčních splátek po 2.809 Kč, kdy první splátka byla splatná dne 20.3.2019. Mezi stranami byla ujednána úroková sazba ve výši 4,94% ročně z nesplacené jistiny. [anonymizováno] posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru, přičemž získané informace si dále ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V případě žalovaného bylo shledáno, že je schopen požadovaný úvěr splácet. [anonymizováno] poskytla žalovanému úvěr tím, že za něho zaplatila část kupní ceny zboží ve výši 32.842 Kč prodejci [anonymizováno 5 slov]. Protože žalovaný neuhradil žádnou ze splátek byl vyzván výzvou ze dne 29.5.2019 k zaplacení. Protože žalovaný dlužnou částku neuhradil byla dlužná částka zesplatněna. Toto zesplatnění bylo žalovanému oznámeno oznámením o prohlášení okamžité splatnosti úvěru a výzvou k plnění závazku ze dne 21.7.2019 Smlouvou o postoupení pohledávek byla žalovaná pohledávka s veškerým příslušenstvím postoupena z [právnická osoba] na žalobce. O tom byl žalovaný vyrozuměn spolu s výzvou k plnění dle § 142a o.s.ř. Žalovaná pohledávka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 32.842 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 533 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 666,74 Kč. Žalobce dále požaduje zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny. V podání ze dne 9.5.2023 žalobce uvedl, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost na základě informací získaných od žalovaného, kdy ověřil získané informace nahlédnutím do databází do BRKI, NRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku ISIR. Posoudil schopnost žalovaného splácet sjednané splátky úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Telefonicky kontaktoval zaměstnavatele žalovaného ke zjištění jeho příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného za současného reflektování státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu. Žalovaný načerpal úvěr ve výši 32.842 Kč a uhradil souhrnně před postoupením pohledávky částku 3.649 Kč. Po postoupení pohledávky žalovaný neuhradil ničeho. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek byla žalovaná pohledávka s veškerým příslušenstvím postoupena z [právnická osoba] na žalobce. Dopisem ze dne 17.10.2019 bylo postoupení pohledávky na žalobce oznámeno žalovanému. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání <b>Soud má za prokázané tyto skutečnosti:</b> Z žádosti/smlouvy o úvěru ze dne 15.1.2019 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným smlouva o poskytnutí úvěru. Úvěr byl poskytnut ve výši 32.842 Kč. Splácení úvěru bylo dohodnuto 12 měsíčními splátkami po 2.809 Kč. Strany si dohodly fixní úrokovou sazbu 4,94%, RPSN činilo 4,94%. Celková částka činila 33.708 Kč. Podle předložené listiny [právnická osoba] nábytek účtovala k úhradě částku 36.491 Kč. Podle přehledu plateb uhradil žalovaný dne 27.2.2019 částku 3.649 Kč. Výzvou ze dne 29.5.2019 byl žalovaný vyzván k bezodkladnému uhrazení nedoplatku na splátkách ve výši 8.427 Kč a upozorněn, že pokud do 12.6.2019 nedojde k úhradě, bude věřitel oprávněn úvěr zesplatnit. V dopise ze dne 21.7.2019 bylo žalovanému oznámeno, že vzhledem k tomu, že dlužné splátky ve stanovené lhůtě nesplatil, dluh z úvěrové smlouvy ve výši 33.384,01 Kč se stal splatný v celém rozsahu najednou. Výzvou ze dne 22.10.2019 byl žalovaný právním zástupcem žalobce vyzván k zaplacení dluhu ve výši 34.105,60 Kč. Žalobce předložil oskenovaný občanský průkaz žalovaného. Banka se zabývala úvěruschopností žalovaného. Z žádosti/úvěrové smlouvy soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je ženatý, počet vyživovaných osob 0, bydlí ve vlastním bytě/domě, je zaměstnaný a označil zaměstnavatele. Jako čistý měsíční příjem uvedl částku 26.500 Kč. Jako náklady na bydlení uvedl částku 400 Kč. <b>Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:</b> Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena dne 15.1.2019 smlouva o úvěru. Právní předchůdce žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení, telefonicky ověřil příjem žalovaného u jeho zaměstnavatele a dle svého tvrzení prověřil úvěrovou historii žalovaného v databázích BRKI, NRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku. Žalovaný čerpal úvěr tak, že za něj byla zaplacena kupní cena zboží. Ve výši 32.842 Kč. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil (dle tvrzení žalobce uhradil částku 3.649 Kč) a z toho důvodu žalobce dopisem ze dne 21.7.2019 prohlásil věr za splatný. Předžalobní výzvou ze dne 22.10.2019 byl žalovaný vyzván k úhradě částky 34.105,60 Kč. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako