31 C 107/2023-44 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 27 275 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 7. 1. 2021, kterou žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“). Na základě smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému celkově částku 9 850 Kč, kterou měl žalovaný předchůdkyni žalobkyně sjednaným způsobem vrátit, což neučinil. 2. Podáním ze dne 25. 7. 2023 vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět co do částky 10 000 Kč, neboť žalovaný tuto částku po zahájení řízení v 5 splátkách po 2 000 Kč žalobkyni v průběhu měsíců dubna až července 2023 uhradil. Soud proto řízení ve stejném rozsahu částečně zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. 3. Žalovaný k věci při jednání soudu dne 26. 7. 2023, ze kterého se žalobkyně omluvila, uvedl, že úvěr s předchůdkyní žalobkyně uzavíral, nicméně si již nepamatuje, kolik přesně z tohoto úvěru čerpal finančních prostředků. V současné době svůj dluh splácí částkou 2 000 Kč měsíčně s tím, že má za to, že uhradil cca 5 splátek. Smlouvu o úvěru uzavíral jen elektronicky, s nikým osobně nejednal ani netelefonoval, přičemž si nepamatuje, zda někde uváděl své poměry včetně příjmů a výdajů a zda tyto nějakým způsobem dokládal. V roce 2021 měl před tímto úvěrem asi 4 další závazky z úvěrů, první byl úvěr od [anonymizováno] a ty následné byly od nebankovních společností, ze kterých si vzpomíná kromě [anonymizována dvě slova] i na [anonymizována dvě slova]. Celková výše splátek na tyto úvěry byla asi 3 500 Kč měsíčně. Tyto úvěry nebyl schopen všechny splácet, protože mu nezbývalo dost peněz a byl to i hlavní důvod proč si bral úvěr od předchůdkyně žalobkyně. V dané době měl účet u [anonymizováno], na který mu byly i zaslány peníze z úvěru v této věci. Má za to, že nikomu výpisy z tohoto účtu dokládat nemusel. 4. Soud projednal věc v nepřítomnosti žalobkyně, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující skutková zjištění: Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 7. 1. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla žalovanému na účet v několika platbách částku 9 850 Kč. Dle karty klienta evidovala předchůdkyně žalobkyně u žalovaného v anglicky psané části karty příjem 19 000 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 3 000 Kč, výdaje na živobytí 2 000 Kč a ostatní výdaje 10 902 Kč, přičemž v česky psané části karty klienta příjem 18 000 Kč měsíčně a celkové výdaje 4 000 Kč, přičemž žalobkyně žádný z uvedených údajů ničím nedoložila. Předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupila smlouvou ze dne [datum], což bylo žalované oznámeno spolu s předžalobní výzvou v dopise ze dne 22. 5. 2022, který byl žalovanému odeslán téhož dne. Žalovaný dosud, byť po zahájení řízení, uhradil žalobkyni částku 10 000 Kč (viz částečné zastavení řízení ve výroku I.). Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. 5. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná jen z části. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sice došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], neprokázala, že předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná. Tím, že žalovaný od předchůdkyně žalobkyně obdržel částku 9 850 Kč, vzniklo mu v této výši bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které byl podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Žalovaný dosud uhradil žalobkyni nejméně 10 000 Kč v 5 splátkách po 2 000 Kč s poslední splátkou dne 13. 7. 2023. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 29. 6. 2023, kdy by nastala i splatnost, nicméně v této době již žalovaný vydal bezdůvodné obohacení ve výši 8 000 Kč, takže se dostal od 30. 6. 2023 do prodlení ohledně částky 850 Kč až do 13. 7. 2023, kde uhradil pátou splátku ve výši 2 000 Kč, kterou bylo splaceno nejen zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 850 Kč, ale úrok z prodlení, který dle § 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení, vznikl za prodlení v období od 30. 6. 2023 do 13. 7. 2023. Žalovaný tak 13. 7. 2023 vydal žalobkyni veškeré dlužné bezdůvodné obohacení včetně uhrazeného úroku z prodlení a nemá tak vůči žalobkyni v rámci projednávané věci žádný dluh. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobu ve zbývající části co do částky 17 275 Kč s příslušenstvím ve výroku II. zamítl. 6. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 146 odst. 2 o.s.ř. a nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků, neboť žalovaný měl ve věci převažující úspěch (zamítavý výrok II. co do částky 17 275 Kč) a žalobkyně byla z procesního hlediska úspěšná jen vztahu k částce 10 000 Kč, o kterou vzala podanou žalobu zpět pro chování žalovaného (výrok I.).