18 C 23/2026-42 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 320 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že její právní předchůdce uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný měl uhradit jistinu 10 000 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 4 000 Kč, smluvní pokutu 5 320 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 14 000 Kč od 5. 2. 2024 do zaplacení. Pro případ, že soud neshledá nárok ze smlouvy důvodným, žalobkyně požadovala, aby byl nárok v části poskytnuté jistiny posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud provedl důkaz návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , žádostí o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, , obchodními podmínkami, listinami k postoupení pohledávky, předžalobní výzvou, vyjádřením žalobkyně ze dne 25. 3. 2026 a výpisy z bankovního účtu žalovaného za období červenec až září 2023. Z těchto listin soud zjistil následující skutkový stav.4. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán u , právnická osoba, , má měsíční příjem , částka, a měsíční výdaje , částka, . Uvedl, že žije ve společné domácnosti s partnerem, domácnost má tři členy, z toho dva s příjmem, a má jedno vyživované dítě. Žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti předložila zejména tuto žádost a uvedla, že právní předchůdce žalobkyně provedl lustraci ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI a vycházel z prohlášení žalovaného.5. Z předložených výpisů z účtu žalovaného soud zjistil, že na účtu žalovaného probíhaly opakované příchozí i odchozí platby a že již v rozhodném období byly z účtu hrazeny i závazky úvěrového charakteru, mimo jiné pravidelná inkasní platba ve prospěch společnosti , právnická osoba, . ve výši 3 504 Kč označená jako „splátka úvěru“. Z výpisů jsou dále zřejmé významnější odchozí platby a výběry, jakož i převody mezi žalovaným a třetí osobou. Tyto okolnosti nebyly v předloženém hodnocení úvěruschopnosti konkrétně vyhodnoceny.6. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl částku 10000 Kč. Žalobkyně současně tvrdila a žalovaný nezpochybnil, že žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru. Spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti ze smlouvy zejména na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, včetně údajů o jeho závazcích a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně povinnost důkladně posoudit úvěruschopnost žalovaného nesplnil. Ze samotného prohlášení spotřebitele o výši příjmů a výdajů, z obecného tvrzení o lustraci databází a z mechanického výpočtu rozdílu mezi tvrzenými příjmy a výdaji nelze dovodit dostatečné a individuální posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr. Předložené bankovní výpisy přitom obsahovaly údaje způsobilé vyvolat pochybnosti o skutečném rozsahu závazků a pravidelných výdajů žalovaného. Poskytovatel měl tyto údaje vyhodnotit konkrétně, zejména ve vztahu k již existujícím závazkům žalovaného a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. To však z provedených důkazů nevyplývá.10. Soud proto uzavřel, že smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Z neplatné smlouvy nelze žalobkyni přiznat smluvní úrok ani smluvní pokutu. Nárok na zaplacení částky 4 000 Kč představující smluvní úrok a částky 5 320 Kč představující smluvní pokutu proto není důvodný.11. Pokud jde o jistinu 10 000 Kč, žalovaný tuto částku od právního předchůdce žalobkyně obdržel. Plnila-li jedna strana bez platného závazku, má podle § 2993 občanského zákoníku právo na vrácení toho, co plnila; současně podle § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Žalovaný se proto přijetím částky 10 000 Kč bez platného smluvního důvodu bezdůvodně obohatil a je povinen tuto částku žalobkyni jako postupnici vydat. Soud proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl.12. Soud nepřiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 14 000 Kč od 5. 2. 2024. Žalobkyně odvozovala splatnost a prodlení od zesplatnění úvěru podle smlouvy. Jestliže však soud uzavřel, že smlouva je neplatná, nelze splatnost ani prodlení žalovaného založit na smluvním ujednání o zesplatnění ani na povinnosti hradit smluvní úrok. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala splatnost nároku z bezdůvodného obohacení k datu 4. 2. 2024, nebylo možné přiznat úrok z prodlení od 5. 2. 2024. V této části byla žaloba zamítnuta.13. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval okolnosti, pro které by bylo namístě stanovit delší lhůtu k plnění nebo splátky.14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně se domáhala zaplacení jistiny 19 320 Kč bez příslušenství a úspěšná byla v rozsahu 10 000 Kč. Její úspěch tak činí přibližně 51,76 %, neúspěch 48,24 %. Čistý procesní úspěch žalobkyně je pouze přibližně 3,52 %. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.