Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 18. 5. 2026 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . byla dne 27. 3. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Na jejím základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč, vyplacený v hotovosti při uzavření smlouvy. Součástí smlouvy byl předpis splátek. Žalovaný se zavázal vrátit celkem 18 592 Kč, sestávajících z jistiny 10 000 Kč, smluvního úroku 507 Kč a sjednaných úhrad za služby, konkrétně úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 900 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 385 Kč a úhrady za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště ve výši 1 800 Kč, a to ve 14měsíčních splátkách po 1 328 Kč, se splatností poslední splátky dne 27. 5. 2025.2. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný splátky nehradil řádně a včas. Poslední platbu provedl dne 25. 4. 2024 ve výši 1 400 Kč. Následně již nic neuhradil. Pohledávka vzniklá ze shora uvedené smlouvy o úvěru byla společností , právnická osoba, . postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , a to se všemi právy s pohledávkou spojenými, včetně práva na smluvní pokutu. Postoupení mělo nabýt účinnosti rovněž dne , datum, a žalovanému bylo písemně oznámeno. Postoupená pohledávka byla podle tvrzení žalobkyně v příloze smlouvy o postoupení pohledávek označena pod pořadovým číslem , hodnota, . Z této skutečnosti žalobkyně dovozovala svou aktivní věcnou legitimaci. Žalobkyně jako postupník po žalovaném požadovala zaplacení: neuhrazené jistiny ve výši 8.627,75 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 378,42 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4.056 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1.186,97 Kč, úhrady za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště ve výši 1.542,86 Kč, smluvní pokuty ve výši 5.000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 652,42 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.095,55 Kč, tedy celkem 20.792 Kč, dále úroku z úvěru ve výši 8 % ročně z částky 8.627,75 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9.006,17 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení, jakož i náhrady nákladů řízení. Žaloba neobsahovala žádná konkrétní skutková tvrzení týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením spotřebitelského úvěru, ani tvrzení o tom, jaké informace či podklady právní předchůdce žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného zjišťoval a vyhodnocoval.3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.4. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že dne 26. 0. 2024 požádal žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně společnost , právnická osoba, . o poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč a uvedl, že je zaměstnán, s příjmem 19 557Kč, s celkovými měsíčními výdaji ve výši 8 360 Kč na bydlení, 1 000 Kč na dopravu a osobní náklady 3 000 Kč a s částkou 4 360 Kč na srážkách nebo na výživném. Celkové náklady měly činit 8 360 Kč. Dále doplnil, že je svobodný, bydlí u rodičů a má střední vzdělání.5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 27. 3. 2024 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč v hotovosti, s celkovými náklady na spotřebitelský úvěr tak, jak bylo uvedeno v žalobě, ve výši 8 592 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit byla 18 592Kč a byla rozložena do 14měsíčních splátek, splatných ke každému 21. dni v měsíci ve výši 1 328 Kč.6. Z přehledu zaplacených splátek soud zjistil, že žalovaný uhradil dvě měsíční splátky, v celkové výši 2 800 Kč.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní soud zjistil, že byla uzavřena dne 10. 12. 2025 a jejím předmětem byly pohledávky za dlužníky uvedenými v Příloze číslo 1 této smlouvy, která se stala nedílnou součástí smlouvy o postoupení. Pohledávky vznikly na základě úvěrových smluv uvedených v příloze číslo 1 této smlouvy. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že vlastnická práva k převáděným pohledávkám přecházely na postupníka dnem zaplacení úplaty.8. Z přílohy číslo 1 smlouvy o postoupení pohledávek – seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanými měla pořadové číslo , hodnota, .9. Z potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 10. 12. 2025 soud zjistil, že postupitel potvrdil, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla dne , datum, převedena celková částka kupní ceny na účet postupitele a tím byla splněna podmínka zaplacení kupní ceny.10. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. ledna 2026 soud zjistil že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávka za žalovaným z úvěrové smlouvy číslo , hodnota, , která byla uzavřena dne 27. 3. 2024 byla postoupena na žalobkyni. Součástí oznámení o postoupení byla výzva zaplatit uvedenou částku na účet ve výzvě uvedený.11. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 3. 2026 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 23 056,51 Kč nejpozději ve lhůtě do 24. 3. 2026 na účet ve výzvě uvedený nebo závazek písemně uznat a uzavřít dohodu o splátkách.12. Podacím lístkem ze dne 9. 3. 2026 měl soud za prokázáno, že tohoto dne byla na adresu žalovaného odesílána doporučená pošta.13. Skutkový závěr odpovídal tomu, že žalovaný převzal na základě úvěrové smlouvy ze dne 27.3.2024 číslo , hodnota, od právní předchůdkyně žalobkyně v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč na úvěr poskytl celkem 2 800 Kč. Z žádosti o úvěr se právní předchůdkyně žalobkyně ohledně úvěruschopnosti žalovaného dověděla, že je zaměstnán s příjmem ve výši 19 557 Kč měsíčně a s celkovými náklady 8 360 Kč měsíčně, přičemž měsíční splátka byla nastavena na 1 328 Kč. Z uvedeného by vyplývalo, že žalovanému by zbývalo pro měsíční živobytí celkem 11 197 Kč. Z žádosti bylo rovněž zjištěno, že nemá vlastní bydlení, ale bydlí u rodičů.14. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.15. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 27. 3. 2024 tedy za účinnosti z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1. 12. 2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.16. Podle ust. § 86 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.17. Podle ust. § 86 odst. 2, z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.18. Podle ust. § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.21. V posuzovaném případě uzavírala právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.22. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu.23. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda původní žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).24. Právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného stran jeho výdajů spokojila s tím, že po započtení všech nákladů, které ani neověřila, mu zbyde 11 197 Kč a na zjištění závazků z případných dalších smluv, rezignovala. Žalovaný měl nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb, které bylo třeba nejen zjistit, ale také ověřit. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vycházela toliko z nedoložených informací o výdajích získaných od žalovaného a nepostupovala při posouzení jeho úvěruschopnosti s odbornou péčí. Skutečnost, že zaplatil ze 14 splátek pouze 2 splátky byla celkem očekávanou komplikací. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že původní žalobkyně i přesto žalovanému úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.25. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy žalovaného zavázal k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení. V řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalovaný úvěr v tvrzené výši 10 000Kč vyčerpala a zaplatil 2 800 Kč. Soud jej výrokem I. tohoto rozsudku zavázal k povinnosti zaplatit 7 200 Kč s úrokem z prodlení a další nároky vyplývající z neplatné smlouvy výrokem II. zamítl.26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť obsahem spisu nebylo prokázáno, že by mu nějaké náklady v řízení vznikly.