Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 18. 5. 2026 domáhala zaplacení částky 18 692 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . byla dne 30. 1. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč v hotovosti. Součástí smlouvy byl předpis splátek. Žalovaný se zavázal vrátit celkovou částku 18 592 Kč, sestávající z poskytnuté jistiny, smluveného úroku ve výši 507 Kč a sjednaných úhrad za služby (úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 4 900 Kč, úhrada za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 1 385 Kč a úhrada za možnost hradit splátky v hotovosti v místě bydliště 1 800 Kč), a to ve 14měsíčních splátkách po 1 328 Kč se splatností poslední splátky dne 30. 3. 2025.2. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný své smluvní povinnosti neplnil řádně a včas. Poslední splátku uhradil dne 19. 6. 2024 ve výši 700 Kč. Ke dni zesplatnění zbývala podle žalobkyně k úhradě částka tvořená jistinou úvěru 7 596,24 Kč, úrokem za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 320,90 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 3 500 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 989,15 Kč a úhradou za možnost hotovostních splátek v místě bydliště 1 285,71 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že po poslední splátce již žalovaný na dluh nic neuhradil. Pohledávka z uvedené úvěrové smlouvy byla společností , právnická osoba, . postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, žalobkyni, a to se všemi právy s pohledávkou spojenými, včetně práva na smluvní pokutu. Postoupení mělo být účinné ke dni , datum, a žalovanému bylo písemně oznámeno. Postoupená pohledávka měla být v příloze postupní smlouvy vedena pod pořadovým číslem , hodnota, . Z této skutečnosti žalobkyně dovozovala svou aktivní věcnou legitimaci. Žalobkyně jako postupník požadovala zaplacení: jistiny 7 596,24 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 320,90 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 3 500 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 989,15 Kč, úhrady za možnost hotovostních splátek v místě bydliště 1.285,71 Kč, smluvní pokuty 5 000 Kč, kapitalizovaného úroku 636,25 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 084,62 Kč, tedy celkem 18.692 Kč, dále úroku z úvěru ve výši 8 % ročně z částky 7 596,24 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 7.917,14 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení. Současně požadovala náhradu nákladů řízení. Z žaloby nevyplývaly žádná konkrétní skutková tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením spotřebitelského úvěru ani o tom, jaké podklady právní předchůdce žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti zjišťoval a vyhodnocoval.3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.4. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že dne 30. 1. 2024 požádal žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně společnost , právnická osoba, . o poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč a uvedl, že je starobní důchodce, s příjmem 18 662 Kč, s celkovými měsíčními výdaji ve výši 10 000 Kč na bydlení, 4 255 Kč na dopravu a osobní náklady a s částkou 1 602 Kč na srážkách nebo na výživném. Celkové náklady měly činit 15 857 Kč. Dále doplnil, že je rozvedený, bydlí v bytě u přítelkyně a má střední vzdělání.5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 30. 1. 2024 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč v hotovosti, s celkovými náklady na spotřebitelský úvěr tak, jak bylo uvedeno v žalobě, ve výši 8 592 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit byla 18 592Kč a byla rozložena do 14 měsíčních splátek, splatných ke každému 21. dni v měsíci ve výši 1 328 Kč.6. Z přehledu zaplacených splátek soud zjistil, že žalovaný uhradil čtyři měsíční splátky, jednu ve výši 700 Kč a tři ve výši 1 400Kč, celkem tedy zaplatil 4 900 Kč.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní soud zjistil, že byla uzavřena dne , datum, a jejím předmětem byly pohledávky za dlužníky uvedenými v Příloze číslo 1 této smlouvy, která se stala nedílnou součástí smlouvy o postoupení. Pohledávky vznikly na základě úvěrových smluv uvedených v příloze číslo 1 této smlouvy. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že vlastnická práva k převáděným pohledávkám přecházely na postupníka dnem zaplacení úplaty.8. Z přílohy číslo 1 smlouvy o postoupení pohledávek – seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanými měla pořadové číslo , hodnota, .9. Z potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne , datum, soud zjistil, že postupitel potvrdil, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla dne , datum, převedena celková částka kupní ceny na účet postupitele a tím byla splněna podmínka zaplacení kupní ceny.10. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. ledna 2026 soud zjistil že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávka za žalovaným z úvěrové smlouvy číslo , hodnota, , která byla uzavřena dne 30. ledna 2024 byla postoupena na žalobkyni. Součástí oznámení o postoupení byla výzva zaplatit uvedenou částku na účet ve výzvě uvedený.11. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 3. 2026 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 20 867,22 Kč nejpozději ve lhůtě do 24. 3. 2026 na účet ve výzvě uvedený.12. Podacím lístkem ze dne 9. 3. 2026 měl soud za prokázáno, že tohoto dne byla na adresu žalovaného odesílána doporučená pošta.13. Skutkový závěr odpovídal tomu, že žalovaný převzal na základě úvěrové smlouvy ze dne 30. ledna 2024 číslo , hodnota, od právní předchůdkyně žalobkyně v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč na úvěr poskytl celkem 4 900 Kč. Z žádosti o úvěr se právní předchůdkyně žalobkyně ohledně úvěruschopnosti žalovaného dověděla, že je starobním důchodcem s příjmem ve výši 18 662 Kč měsíčně a s celkovými náklady 15 857 Kč měsíčně, přičemž měsíční splátka byla nastavena na 1 328 Kč. Z uvedeného by vyplývalo, že žalovanému zbývalo pro měsíční živobytí celkem 1 477 Kč, tedy částka, která jen stěží mohla uspokojit případné další nenadálé výdaje žalovaného. Z žádosti bylo rovněž zjištěno, že nemá vlastní bydlení.14. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.15. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 30. 1. 2024 tedy za účinnosti z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1. 12. 2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.16. Podle ust. § 86 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.17. Podle ust. § 86 odst. 2, z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.18. Podle ust. § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.21. V posuzovaném případě uzavírala právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.22. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz). Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu.23. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda původní žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).24. Právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného stran jeho výdajů spokojila s tím, že po započtení všech nákladů, které ani neověřila, mu zbyde 1 477 Kč a na zjištění závazků z případných dalších smluv, rezignovala. Žalovaný měl nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb, které bylo třeba nejen zjistit, ale také ověřit. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vycházela toliko z nedoložených informací o výdajích získaných od žalovaného a nepostupovala při posouzení jeho úvěruschopnosti s odbornou péčí. Skutečnost, že zaplatil ze 14 splátek pouze 4 splátky byla celkem očekávanou komplikací. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že původní žalobkyně i přesto žalovanému úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.25. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy žalovaného zavázal k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení. V řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalovaný úvěr v tvrzené výši 10 000Kč vyčerpala a zaplatil 4900 Kč. Soud jej výrokem I. tohoto rozsudku zavázal k povinnosti zaplatit 5 100 Kč s úrokem z prodlení a další nároky vyplývající z neplatné smlouvy výrokem II. zamítl.26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť obsahem spisu nebylo prokázáno, že by mu nějaké náklady v řízení vznikly.