26 C 71/2024-30 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 5. 4. 2024 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 11 700 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně – společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), dne 11. 6. 2019 uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě společnost , Anonymizováno, žalovanému poskytla úvěr ve výši 11 700 Kč, který se jí žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 16. 7. 2019. Žalovaný však společnosti , Anonymizováno, dluh ani zčásti neuhradil. Společnost , Anonymizováno, tuto pohledávku postoupila společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , která ji následně postoupila žalobkyni. Úrok z prodlení žalobkyně uplatnila z celkové dlužné částky (jistiny) za dobu od 17. 7. 2019 do zaplacení.2. Soud účastníky vyzval k vyjádření, zda souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalobkyně s takovým postupem výslovně souhlasila, žalovaný se nevyjádřil, proto soud předpokládal, že i on s takovým postupem souhlasí /srov. ustanovení § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)/. Podle § 115a o. s. ř. tedy soud k projednání věci samé nenařídil jednání.3. Z předložených listin soud zjistil tyto skutečnosti: Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru (č. , hodnota, ) z 11.6. 2019 vyplývá, že se společnost , Anonymizováno, (tehdy s obchodní firmou , Anonymizováno, , právnická osoba, .) a žalovaný, za využití prostředků komunikace na dálku, dohodli, že společnost , Anonymizováno, poskytne žalovanému, jenž při tom nevystupoval jako podnikatel ani v rámci samostatného výkonu svého povolání, peněžní prostředky ve výši 11 700 Kč, a to na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, , které se jí žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 16. 7. 2019, a to s dohodnutým úrokem v sazbě 1,25 % denně. Z výpisu z účtu vyplývá, že společnost , Anonymizováno, vyplatila (poukázala) na účet žalovaného částku 11 700 Kč dne 11. 6. 2019. Ze smluv o postoupení pohledávek a jejich příloh (seznamů postupovaných pohledávek) vyplývá, že společnost , Anonymizováno, pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy postoupila společnosti , právnická osoba, ., která ji následně postoupila žalobkyni. První postoupení oznámila žalovanému společnost , Anonymizováno, – což plyne z jejího dopisu ze dne 11. 1. 2024. Z dopisu z téhož dne 11. 1. 2024 (výzva k úhradě před podáním žaloby) vyplývá, že žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovanému jednak sdělila, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, a jednak jej vyzvala k úhradě dluhu (s upozorněním, že jinak přistoupí k jeho soudnímu vymáhání).4. Na základě dílčích skutečností zjištěných z provedených důkazů soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že společnost , Anonymizováno, dne 11. 6. 2019 vyplatila žalovanému, na jeho bankovní účet, částku 11 700 Kč, a to na základě předchozího jednání o uzavření smlouvy, které se mezi nimi uskutečnilo prostředky komunikace na dálku a vyústilo v dohodu, avšak žalovaný společnosti , Anonymizováno, ani jejím právním nástupcům tuto částku dosud ani zčásti nevrátil, přestože ho k tomu byl vyzván.5. Po právní stránce soud poměr mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným, jenž byl založen smlouvou ze dne 11. 6. 2019, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a to i v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (společnost , Anonymizováno, úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (viz zejména § 562 odst. 1 OZ).6. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Při posuzování úvěruschopnosti, tzn. schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).8. Soud – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda společnost , Anonymizováno, , poskytovatelka spotřebitelského úvěru, při sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost dle § 86 ZSÚ.9. Žalobkyně netvrdila, zda vůbec, a pokud ano, tak jaké konkrétní informace stran schopnosti žalovaného splácet (a v dohodnuté lhůtě splatit) požadovaný spotřebitelský úvěr společnost , Anonymizováno, od žalovaného, popř. jinak, před uzavřením úvěrové smlouvy zjišťovala (zjistila), a jak je ověřila. Žalobou uplatnila pouze úvěrovou jistinu a současně uvedla, že ji žádá z titulu vydání bezdůvodného obohacení, pokud by soud neměl za prokázané (platné) uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Je tedy zřejmé, že společnost , Anonymizováno, neučinila této své zákonné povinnosti zadost a smlouva již jen z tohoto důvodu nebyla platně uzavřena, přičemž – jak dovodila soudní rozhodovací praxe – a v současné době stanoví výslovně i zákon (§ 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022) – jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu.10. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).11. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (11 700 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě původně sjednané splatnosti úvěru, tj. ve lhůtě do 16. 7. 2019. Žalovaný byl v řízení pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky (jistiny) v dohodnuté lhůtě tedy neuplatňoval, a z obsahu spisu ani nejsou patrné.12. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 11 700 Kč ani zčásti neuhradil, počínaje následujícím dnem (17. 7. 2019) se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).13. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 700 Kč a z této částky dále úrok z prodlení (v sazbě 10 % ročně) za dobu od 17. 7. 2019 do zaplacení.14. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal ve věci zcela úspěšné žalobkyni proti žalovanému právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva v plné výši. Jelikož ke dni 7. 5. 2013 byla – nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 – zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., soud výši náhrady odměny advokáta určil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť neexistuje jiný právní předpis, podle něhož by výše odměny mohla být určena (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Celkem soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v částce 1 768 Kč, jež sestává ze soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby dle § 14b odst. 1 bodu 2. advokátního tarifu, paušální náhrady hotových v