Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 29.1.2026 ve spojení s jejím doplněním v podání ze dne 10.6.2026 domáhala na žalovaném zaplacení částky 125 804,56 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, , IČ: , IČO, ) a žalovaným došlo dne 2.9.2024 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta možnost čerpat úvěr až do výše 110 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit spolu s poplatky a úroky.2. Stanovisko žalovaného k žalobě se soudu nepodařilo získat. K jednání soudu dne , datum, se žalovaný nedostavil. Soud proto dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), jednal ve věci v nepřítomnosti žalovaného. Na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.3. Soud má z doloženého návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru ve spojení s potvrzením o provedení čerpání úvěru za prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, , IČ: , IČO, ) a žalovaným byla dne 2.9.2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému možnost čerpat úvěrové prostředky do výše 110 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet úvěr v měsíčních splátkách. Sjednaná úroková sazba úvěru činila 42 % ročně. Z potvrzení o provedení transakcí má soud za prokázané, že žalovaný načerpal úvěrové prostředky v celkové výši 116 726,74 Kč. Z tabulky umoření a tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný doposud na své závazky zaplatil celkem částku 21 657,50 Kč.4. Právní vztah vzniklý mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je nutné posoudit podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“).5. Dle § 86 ZSÚ je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.6. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.7. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 ZSÚ, ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ, kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.8. Soud pak v nynějším řízení dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož právní předchůdce žalobkyně nesplnil povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně v žalobě a rovněž v podání ze dne 10.6.2026 uvedla, že právní předchůdce žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vzal v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů (tj. ověření závazků žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací). Dále právní předchůdce žalobce zkontroloval bonitu a udržitelnost příjmů žalovaného, kterou žalovaný prokázal předložením dokladů právnímu předchůdci, a to zejména doložením výpisu z bankovního účtu nebo zpřístupněním náhledu do bankovního účtu. Žalobkyně však neuvedla žádné konkrétní zjištění k poměrům žalovaného (jeho majetku a příjmům) a ani k jeho výdajům a zejména ke svým neurčitým tvrzením neoznačila žádné důkazy. Pokud žalobkyně odkazovala na článek 3. Smluvních podmínek, kde žalovaný potvrdil, že veškeré informace a doklady o příjmech, o výdajích a o finanční situaci žalovaného, které žalovaný poskytl právnímu předchůdci žalobce, jsou úplné a pravdivé a dále na to, že žalovaný potvrdil, že jeho finanční situace mu umožňuje uzavřít předmětnou Smlouvu a plnit povinnosti z ní vyplývající a že dále potvrdil, že plně pochopil obsah Smlouvy a souhlasí s jejími podmínkami, soud neshledává takový postup souladným se zákonnou povinností, neboť součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Soudu tedy nezbylo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy povinnost zákonným způsobem posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr nesplnila. Důsledkem této skutečnosti je závěr soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru.9. Ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.10. S ohledem na to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, má žalobkyně, jejíž aktivní legitimace je dána v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.9.2025 (§ 1879 o. z.), právo pouze na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 o. z.. Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinen vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení, které je vypočteno jako rozdíl mezi částkou, která byla na jistině úvěru žalovanému poskytnuta (tj. 116 726,74 Kč) a částkou, kterou žalovaný doposud žalobkyni či jejímu právnímu předchůdci zaplatil (tj. 21 657,50 Kč). Bezdůvodné obohacení tedy dosahuje částky ve výši 95 069,24 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit.11. Pokud jde o požadavek na zaplacení úroku z prodlení, platí, že pokud je ex lege stanovena zvláštní doba splatnosti (viz § 87 ZSÚ), nelze obecná pravidla o příslušenství aplikovat bez přihlédnutí ke zvláštnímu režimu. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 explicitně potvrdil, že nárok na úroky z prodlení vzniká až v okamžiku prodlení spotřebitele v době určené § 87 ZSÚ; před tímto okamžikem nelze přiznávat úroky z prodlení, aniž by tím byla podkopána funkce sankce obsažené v § 87 ZSÚ. Žalobkyni nelze tedy přiznat příslušenství, tedy ani úroky z prodlení. Nárok na úroky z prodlení může být případně přiznán až poté, co soud podle § 87 odst. 2 ZSÚ určí dobu přiměřenou možnostem spotřebitele a po marném uplynutí této doby.12. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, nemohl učinit nesporným, že lhůta stanovená ve výzvě uskutečněné ze strany žalobkyně je přiměřená. Dle soudu je tedy i přiměřenost lhůty, určené žalobkyní, sporná. Jelikož se žalovaný nezúčastnil nařízeného jednání, soud jej nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně jeho majetkových poměrů, proto neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy stanovil lhůtu k plnění žalovaného ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil v obecné třídenní pariční lhůtě.13. Ve zbytku pak soud žalobu v souladu s výše vyjádřeným názorem výrokem II jako nedůvodnou zamítl.14. Žalobkyně měla v řízení převažující částečný procesní úspěch, když v situaci, kdy soud vycházel z názoru vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 23 Cdo 2585/2015, dle nějž procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení lze poměřovat i rozsahem příslušenství, žalobkyně uspěla v rozsahu 58 % předmětu řízení (v rozsahu částky 95 069,24 Kč) a žalovaný v rozsahu 42 % předmětu řízení (v rozsahu celkové částky 67 521,90 Kč sestávající z částky 30 735,32 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 471,04 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 485,63 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 109 999,49 Kč od 30.9.2025 do 27.7.2026 ve výši 10 855,42 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 110 899,49 Kč od 30.9.2025 do 27.7.2026 ve výši 10 974,49 Kč). Proto soud žalobkyni přiznal dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. nárok na částečnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 16 % jejich výše (tj. 58 % mínus 42 %). Náklady řízení jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 4 436 Kč a náklady na zastoupení advokátem. Náklady na zastoupení advokátem sestávají z odměny podle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 22 160 Kč (za 4 úkony právní služby po 5 540 Kč - převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, včetně jejího doplnění v podání ze dne 10.6.2026, účast na jednání soudu dne , datum, ) a z paušální částky náhrady výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 1 800 Kč za shora uvedené 4 úkony právní služby po 450 Kč; to vše včetně DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrad. Celkové náklady dosáhly částky 33 428 Kč, z níž 16 % tvoří částka 5 348 Kč.15. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř..