16 C 118/2022-38 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácených půjček včetně poplatků a příslušenství, které žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), dne 4. 1. 2016 na základě smlouvy [číslo] ve výši 10 000 Kč, dne 17. 7. 2015 na základě smlouvy [číslo] ve výši 13 000 Kč a dne 29. 9. 2015 na základě smlouvy [číslo] ve výši 10 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím půjček posoudit úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Kartách zákazníka. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 15 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 10 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 4. 1. 2016 na základě smlouvy o půjčce [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla částku 10 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí, dne 17. 7. 2015 pak na základě smlouvy o půjčce [číslo] částku 13 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 58 týdenních splátkách po 390 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí, a konečně dne 29. 9. 2015 na základě smlouvy o půjčce [číslo] částku 10 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 58 týdenních splátkách po 305 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí (jednotlivé smlouvy o půjčce). Při rozhodování o žádostech o půjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka ani to, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době – přestože mu poté poskytla půjčky na 58 týdnů – odkdy ve své práci působí (karty zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na první zmíněnou zápůjčku 10 990 Kč, na druhou 10 930 Kč, na třetí 8 295 Kč (historie splácení). Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou vystaveným dopisem, doporučeně odeslaným dne 7. 1. 2020, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k vyrovnání celkového dluhu do 10 dnů od jeho doručení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, podací lístek). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 4. 1. 2016 na základě smlouvy o půjčce [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla částku 10 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí, dne 17. 7. 2015 pak na základě smlouvy o půjčce [číslo] částku 13 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 58 týdenních splátkách po 390 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí, a konečně dne 29. 9. 2015 na základě smlouvy o půjčce [číslo] částku 10 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 58 týdenních splátkách po 305 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí. Při rozhodování o žádostech o půjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka ani to, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době – přestože mu poté poskytla půjčky na 58 týdnů – odkdy ve své práci působí. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na první zmíněnou zápůjčku 10 990 Kč, na druhou 10 930 Kč, na třetí 8 295 Kč. Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou vystaveným dopisem, doporučeně odeslaným dne 7. 1. 2020, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k vyrovnání celkového dluhu do 10 dnů od jeho doručení. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelské úvěry v právní formě zápůjček (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavírání smluv zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určité částky, které jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka v žádném ze tří projednávaných případů nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby byla její rozhodnutí zápůjčky poskytnout informovaná v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčky neměly být poskytnuty, pročež jsou smlouvy neplatné (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byly smlouvy neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou jistin a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení jednotlivých částek tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení obou pohledávek již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 7. 1. 202