110 C 13/2022-100 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně původně požadovala po žalovaném zaplacení částky 374 687,59 Kč spolu s příslušenstvím, představující dluh žalovaného jednak ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 8.1.2019 (dále smlouva [číslo]) a jednak ze smlouvy o zřízení a vedení balíčku [název] č. ú. [bankovní účet] ze dne 27.6.2014 a na ni navazující smlouvy o povoleném debetu [číslo] ze dne 24.8.2018 (dále smlouva [číslo]), uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně – [právnická osoba] (dále banka) a žalovaným. Dle smlouvy [číslo] žalobkyně poskytla žalovanému po přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitelský úvěr ve výši 360 000 Kč a žalovaný se tento úvěr zavázal splácet včetně úroků ve výši 9,5 % ročně a poplatků (včetně pojištění ve výši 360 Kč měsíčně) v 96 měsíčních splátkách po 5 445 Kč. Úvěruschopnost před uzavřením smlouvy [číslo] byla vyhodnocena na základě potvrzení o výši příjmu žalovaného ze závislé činnosti ve výši 24 268 Kč od zaměstnavatele [název zaměstnavatele] [anonymizována dvě slova] a výdajů sdělených žalovaným v žádosti o úvěr (bydlení 5000 Kč, ostatní výdaje 1000 Kč, pojištění 500 Kč, výživné 0, splátky 833 Kč, svobodný, bezdětný) a ve výši životního minima, ověřených z registrů interních a externích ([příjmení], BRKI/NRKI) bez negativních záznamů. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, zaplatil celkem 18 290,24 Kč (na jistinu bylo započteno 6 192,03 Kč), proto byl žalovaný výzvou z 19.2.2020 vyzván k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky v dodatečné lhůtě do 3.3.2020. Žalovaný však nic nezaplatil, proto žalobkyně, jako právní nástupkyně banky, požadovala po žalovaném z této smlouvy [číslo] jistinu ve výši 353 807,97 Kč, včetně smluvního úroku ve výši 9,5 % a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně kapitalizovaného k 8.4.2021 ve výši 63 675,60 Kč a 39 759,17 Kč a tyto úroky od 9.4.2021 z jistiny až do zaplacení, a smluvní poplatky ve výši 10 030 Kč (poplatky za 4 upomínky ve výši 1750 Kč a poplatky za pojištění schopnosti splácet ve výši 8 280 Kč - 360 Kč měsíčně). Dle smlouvy [číslo] poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve formě možnosti povoleného debetu na jeho běžném účtu do výše limitu 10 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 19,99 % ročně a při překročení povoleného debetu s úrokovou sazbou 25 %. Při posuzování úvěruschopnosti v rámci této smlouvy právní předchůdkyně vycházela z příjmů od zaměstnavatele žalovaného ve výši 22 178 Kč ze závislé činnosti od zaměstnavatele [název zaměstnavatele] [anonymizována dvě slova] a výdajů sdělených žalovaným v žádosti o úvěr (bydlení 2500 Kč, ostatní výdaje 1000 Kč, pojištění 500 Kč, výživné 0, splátky 5 636Kč, svobodný, bezdětný) a z výše životního minima, ověřených z registrů interních a externích ([příjmení], BRKI/NRKI) bez negativních záznamů. Žalovaný však přečerpal povolený debet, proto právní předchůdkyně odstoupila od smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu, k 21.8.2019 byl účet zrušen pro debetní zůstatek - 10 849,62 Kč a zůstatek byl dle smlouvy úročen úrokem ve výši 25 % ročně. Proto žalobkyně, jako právní nástupkyně banky, požadovala po žalovaném z této smlouvy [číslo] částku ve výši 10 849,62 Kč, sestávající z jistiny ve výši 9 961 Kč, poplatků ve výši 295 Kč a smluvního úroku ve výši 593,62 Kč včetně smluvního úroku ve výši 25 % a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně od 22.8.2019 do zaplacení. Předmětné pohledávky z výše uvedených smluv byly dle smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 8.4.2021 mezi bankou a žalobkyní, převedeny na žalobkyni. Žalovaný ode dne postoupení již nic dalšího neuhradil. Před zahájením jednání žalobkyně vzala žalobu částečně zpět pro část kapitalizovaného smluvního úroku v částce 1 867,31 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 961 Kč od 22.8.2019 do 31.8.2019. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. V dané věci se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je založena jeho pravomoc a příslušnost k projednání věci. Vzhledem k tomu, že jde o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, vyplývající z uzavření závazkového vztahu mezi nimi, je dána pravomoc soudu danou věc projednat a rozhodnout. Vzhledem však k tomu, že se na straně žalované v řízení vyskytl tzv. cizí prvek, když žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, žijící na území Slovenska, soud rovněž zkoumal, zda je z pohledu mezinárodního práva příslušný rozhodnout danou věc. Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou přitom není uzavřena bilaterální smlouva, kterou by se řešila pravomoc soudů ve věcech smluvních závazkových vztahů, resp. spotřebitelských smluv, nicméně jak Česká republika, tak Slovensko jsou členy Evropské unie a jsou tedy vázány i předpisy práva EU. Vzhledem ke skutečnosti, že pro Evropskou unii bylo přijato nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a toto nařízení je přímo použitelným právním aktem sekundárního práva v členských státech EU ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování evropské unie, které má, na rozdíl od mezinárodních smluv, v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost jak před zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak podle svého čl. 69, v němž nařízení stanoví, že nahrazuje mezi členskými státy úmluvy upravující stejné věci, na které se vztahuje toto nařízení. Příslušnost českého soudu je pak v souladu s tímto nařízením dána podle kapitoly II, oddílu 8, článku 26 bodu 1 (podle něhož není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní; to neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný) a článku 28 bodu 1 nařízení (podle něhož pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení). Dle názoru soudu by totiž v daném konkrétním případě nebyla dána příslušnost českého justičního orgánu k projednání a rozhodnutí ve věci, když ve smyslu kapitoly II, oddílu 4, článku 18, bodu 2 nařízení, u spotřebitelských smluv může smluvní partner spotřebitele podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Žalobkyně sice podala žalobu u českého soudu, aniž by žalovaný měl na území ČR bydliště, nicméně vzhledem k tomu, že se nejednalo o výlučnou příslušnost ve smyslu kapitoly II, oddílu 6 nařízení, kdy by soud mohl prohlásit bez návrhu, že není příslušný, doručil soud žalobu žalovanému a vyzval ho k vyjádření ve věci, přitom žalovaný ničeho nenamítal, návrh na vyslovení nepříslušnosti českých soudů nepodal, stejně tak neučinila ani žalobkyně. Proto má soud za to, že lze konstatovat, že žalovaný se řízení před českým soudem účastní a tímto jeho jednáním byla založena jeho příslušnost projednat tento spor vyplývající ze spotřebitelské smlouvy mezi účastníky, tak místní příslušnost zdejšího soudu. Článek 28 totiž upravuje jednak povinnost soudu přezkoumat svou příslušnost v případě, kdy je před ním žalována osoba s bydlištěm v členském státě, která se řízení neúčastní, a zadruhé zakotvuje povinnost učinění všech nezbytných kroků k doručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti v dostatečném předstihnu, který žalovanému umožňuje přípravu na jednání před soudem (SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2970). Doručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti zároveň představuje předpoklad možného založení pravomoci podle čl. 26 nařízení Brusel I, který upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost soudů pro případ, že se žalovaný řízení před soudem, u něhož byla žaloba podána, účastní a podřídí se tak pravomoci žalobcem zvoleného soudu. Příslušnost založená podle čl. 26 nařízení Brusel I má přitom s výjimkou výlučné příslušnosti podle čl. 24 přednost před ostatními pravidly příslušnosti (SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2966; MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. Brussels I Regulation. European Commentaries on Private International Law. Second Revised Edition. Munich: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 521 523). 4. Z listin označených jako Žádost o poskytnutí půjčky s datem 4.1.2019, Smlouva o úvěru [číslo] s datem 8.1.2019, Vyhodnocení žádosti o úvěr, Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník [právnická osoba], Potvrzení o výši pracovního příjmu [název zaměstnavatele] [anonymizována dvě slova] ze dne 4.1.2019, bylo v řízení prokázáno, že žalovaný žádal o poskytnutí úvěru a v žádosti uváděl, že je svobodný, bez vyživovacích povinností, vlastní dům, je zaměstnán s průměrným měsíčním výdělkem ze zaměstnání za poslední rok ve výši 24 268 Kč, kdy tento příjem byl potvrzen samotným zaměstnavatelem, jeho