14 C 242/2025-35 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 2. 7. 2025 domáhala u zdejšího soudu po žalovaném zaplacení částky ve výši 21 379,66 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru.2. Opatrovník žalovaného se k žalobě vyjádřil a uvedl, že žalovaný je omezen na svéprávnosti, jedná prostřednictvím opatrovníka, je psychiatrickým pacientem a nemá dostatek finančních prostředků.3. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 9. 2025 byli oba účastníci vyzváni podle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z listinných důkazů, které předložila žalobkyně, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru, dokladů o čerpání úvěru, upomínek, oznámení o zesplatnění, sazebníku, všeobecných obchodních podmínek, předžalobní výzvy a dokladu o odeslání.5. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:Mezi účastníky byla uzavřena dne 25. 7. 2024 smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 20 000 Kč, úroky byly sjednány ve výši 12 % ročně, žalovaný se zavázal hradit úvěr ve splátkách po 487 Kč, jednalo se o 60měsíčních splátek, splátky nehradil řádně a včas, ocitl se v prodlení s úhradou úvěru, na upomínky nereagoval, proto žalobkyně úvěr zesplatnila k datu 21.5.2025. Žalovaný uhradil 4 splátky po 487 Kč, tj. 1948 Kč. Předžalobní výzva ze dne 26.5.2025 je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho dalšího nezaplatil. Celkem k datu podání žaloby, tj. 2. 7. 2025 žalovaný na pohledávku vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dlužil na jistině s ohledem na tvrzenou úhradu čtyř splátek 18 052 Kč.6. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci. Opatrovník ve vyjádření nezpochybňoval uzavření smlouvy, převzetí peněz ani žalovanou částku, bránil se nedostatkem peněz.7. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 31. 8. 2024 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 31. 8. 2024, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.13. Podle § 1967 občanského zákona č. 89/2012 Sb. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.14. Podle § 1970 občanského zákona č. 89/2012 Sb. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný, výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.15. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákona č. 89/2012 Sb. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.16. Z ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024 vyplývá, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, například předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění a podobně. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.17. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se nevztahuje pouze na poskytnutí nového úvěru, ale též na významné navýšení celkové výše stávajícího spotřebitelského úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti, při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů.18. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splácení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.19. Obdobně je tato myšlenka formulována v nálezu Ústavního soudu č. 199/11, z nějž je zřejmé, že stát neposkytne ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splácen, nýbrž spíše s cílem dosažení většího zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru, dlužník, ať už z nevědomosti či bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.20. V projednávaném případě po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba byla k soudu dána důvodně, nikoli však v celém rozsahu.21. V prvé řadě se soud zabýval nárokem na vrácení neuhrazené jistiny ve výši 18 052 Kč.22. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud dovodil, že úvěrující společnost a žalovaný zcela nepochybně měli za cíl uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákona, neboť mezi nimi skutečně byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru a na základě této