Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 5.6.2025 domáhala po žalovaném zaplacení celkem částky 14 877 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 14.2.2023 uzavřeli smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se jí zavázal vrátit žalobkyni v 18měsíčních splátkách po 1 089 Kč počínaje měsícem březnem 2023 Žalovaný však v součtu uhradil pouze 8 712 Kč. Nereagoval ani na předžalobní výzvu.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud nařídil na den 29.5.2026 ústní jednání, ke kterému se žalovaný nedostavil. Svou neúčast soudu neomluvil.4. Právní zástupce žalobkyně u jednání doplnil skutková tvrzení a uvedl, že žalobkyně, tedy úvěrující společnost se řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností, zkoumala majetkové poměry žalovaného, spoléhala na prohlášení žalovaného, prováděla vlastní šetření, měla k dispozici kartu klienta, dále výpisy z veřejně dostupných rejstříků, vycházela také ze sdělených údajů žalovaným v kartě klienta. Splnila tedy zákonné povinnosti a dospěla k závěru, že žalovaný je schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy, úvěr ve výši 10 000 Kč byl žalovanému řádně vyplacen, jak vyplývá z dokladů o vyplacení úvěru, žalovaný uhradil pouze 8 712 Kč.5. Soud ve věci prováděl dokazování sdělením podstatného obsahu listinných důkazů, a to výpisu z obchodního rejstříku, smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 2. 2023, dodatkem ke smlouvě, technickým popisem uzavření smlouvy, oznámením o schválení úvěru, dokladem o vyplacení, formulářem hodnocení klienta, ověřením v registrech, doklady vztahujících se k posouzení úvěruschopnosti, kartou klienta, předžalobní výzvou, doklady o odeslání, oznámení o zesplatnění předsmluvním formulářem, potvrzením o platbě. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.6. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu ve věci: Žalobkyně a žalovaný se dne 14. 2. 2023 dohodli (když žalovaný učinil návrh na uzavření smlouvy a žalobkyně návrh smlouvy akceptovala), že žalobkyně poskytne žalovanému částku 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit ve 18měsíčních splátkách po 1 089 Kč. Žalovaný peněžní prostředky obdržel dne 14.2.2023 bezhotovostním převodem na účet. Žalovaný žalobkyni dosud uhradil částku 8 712 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, ničeho však již nezaplatil.7. Tato skutková zjištění učinil soud na základě předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují takto zjištěný skutkový stav věci. Soud dále připomíná, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se nedostavil, v průběhu řízení nezpochybňoval věrohodnost a pravdivost předložených listinných důkazů, zejména uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 2. 2023, vyplacení finančních prostředků ve výši 10 000 Kč a úhradu částky ve výši 8 712 Kč.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.13. Podle § 1967 občanského zákona č. 89/2012 Sb. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.14. Podle § 1970 občanského zákona č. 89/2012 Sb. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný, výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.15. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákona č. 89/2012 Sb. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.16. Po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce a dovodil, že žaloba byla k soudu dána důvodně, nikoliv však v celém rozsahu. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud dovodil, že úvěrující společnost (žalobkyně) a žalovaný zcela nepochybně měli za cíl uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákona, neboť mezi nimi skutečně byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dne 14.2.2023 a na základě této smlouvy žalovaný čerpal finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný doposud uhradil pouze částku ve výši 8 712 Kč, žalovaný toto v průběhu řízení nezpochybňoval, nenamítal úhrady čehokoliv dalšího, má soud za to, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že na jistinu žalovaný doposud uhradil pouze částku 8 712 Kč a dluh na jistině proto činí 1 288 Kč.17. Soud nárok žalobkyně neposoudil z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., ale podle ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., tj. ustanovení o vypořádání vzájemných nároků mezi úvěrující společnosti a úvěrovaným na základě neplatné smlouvy. Soud absolutní neplatnost smlouvy dovodil ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru pro nedostatek posouzení úvěruschopnosti, přičemž k tomuto nedostatku byl oprávněn přihlížet i bez návrhu, jak vyplývá ze zákona.18. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, žalobkyně sice tvrdila a prokazovala, že se úvěruschopností zabývala, zkoumala finanční a majetkové poměry žalovaného, měla k dispozici kartu klienta, s tím se však zdejší soud neztotožnil. Z žádných tvrzení ani důkazů není však zřejmé, jaké byly měsíční příjmy a výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy, tj. před 14. 2. 2023, zda jeho příjmy pokryly všechny výdaje v souvislosti s bydlením a případnými jinými úvěry. Za této situace soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy a žalobkyni přiznal pouze právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 1 288 Kč (=10 000 Kč – 8 712 Kč).19. Pokud jde o příslušenstvím s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu má soud za to, že žalobkyně nemá právo ani na příslušenství představující zákonné úroky z prodlení po doručení předžalobní výzvy, jak je k tomu u vypořádání podle principu bezdůvodného obohacení dle občanského zákona č. 89/2012 Sb. a to vzhledem k tomu, že žalovaný se neocitl v prodlení se zaplacením neuhrazené jistiny, neboť až v řízení, které bylo vyvoláno žalobou ze dne 5. 6. 2025, soud zkoumal schopnosti a možnosti žalovaného uhradit závazek vyplývající ze speciálního ustanovení o vypořádání vzájemných nároků obou účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že soud nárok posoudil podle zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., nikoliv podle smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 občanského zákona, ani podle ustanovení bezdůvodného obohacení, výrokem II. ve zbývajícím rozsahu žalované částce nevyhověl a žalobu zamítl.20. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., žalobkyně byla v převážném rozsahu procesně neúspěšná. Žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, bylo proto výrokem III. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.