Okresní soud ve Frýdku-Místku 13 C 125/2026-19 – Náklady řízení

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 49 496 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 5. 9. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru žalobkyni zaplatit smluvní úrok ve výši 40 % z jistiny měsíčně po dobu trvání smlouvy. Úrok, přirostlý za uplynulé období měl žalovaný žalobkyni hradit vždy k 15. dni v měsíci; jistinu úvěru byl oprávněn uhradit kdykoliv během trvání smlouvy. Žalovaný se dostal s úhradou úvěru do prodlení, pročež žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 15. 1. 2025. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, ze smluvního úroku za první měsíc čerpání úvěru v kapitalizované výši 12 000 Kč a smluvní pokuty v kapitalizované výši 9 210 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani po zaslání předžalobní výzvy.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě údajů sdělených klientem, které ověřila v externích registrech a dále z potvrzení o příjmu za období 5-7/2024 a z výpisu z účtu za měsíc srpen 2024. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný na úvěr zaplatil 1 714 Kč, které žalobkyně započetla na smluvní pokutu.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 5. 9. 2024 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr do výše úvěrového limitu 2 000 Kč, který byl následně třemi dodatky ze dne 6. 9. 2024, 8. 9. 2024 a 20. 9. 2024 navyšován až na 30 000 Kč, kteroužto částku žalovaný z úvěru také vyčerpal (smlouva o úvěru č. , hodnota, , 3x dodatek, 4x potvrzení o provedené platbě). Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou s tím, že po dobu trvání smlouvy se žalovaný zavázal hradit úrok z úvěru ve výši 40 % měsíčně, a to vždy k 15. dni v měsíci. Dopisem ze dne 15. 1. 2025 žalobkyně informovala žalovaného, že ke dni 15. 1. 2025 došlo k zesplatnění úvěru z důvodu opakovaného porušení smluvních podmínek (zesplatnění úvěru). Z žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný s příjmem 52 945 Kč měsíčně a výdaji 8 000 Kč měsíčně. Dále v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u partnerky v čtyřčlenné domácnosti a má dvě vyživovací povinnosti. Deklarovaný příjem žalovaný doložil výplatními lístky za měsíce 5-7/2024 a výpisem z účtu za měsíc srpen 2024. Z výpisu z účtu žalovaného vyplývá, že v měsíci srpen 2024 bylo na účet připsáno 10 186 Kč a odepsáno 8 146 Kč, přičemž konečný zůstatek činil 2 044,50 Kč. Z nerozporovaných tvrzení žalobkyně má soud za zjištěné, že žalovaný na úvěr zaplatil celkem 1 714 Kč.6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že žalobkyně sice ověřila tvrzený příjem žalovaného, ovšem dostatečně neověřila výši jeho skutečných výdajů. V tomto směru není dostatečným postup žalobkyně, která si od žalovaného vyžádala pouze jeden měsíční výpis z účtu, a to obzvlášť v situaci, kdy tento účet zjevně nesloužil jako hlavní prostředek k úhradě běžných potřeb žalovaného – na účet nebyla připisována jeho mzda (takže nelze vyhodnotit, jak s ní žalovaný nakládal) a nejsou na něm zachyceny ani běžné výdaje (úhrady nákladů na bydlení, stravu apod.). Bez takového posouzení žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.12. S ohledem na neplatnost smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 1 714 Kč. Pokud žalobkyně tvrdila, že platby žalovaného započetla na smluvní pokutu, soud k těmto zápočtem nepřihlížel, když s ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy žalobkyni nevznikly žádné smluvní nároky, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut. Celou žalovaným uhrazenou částku je proto nutné považovat za úhradu jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky 28 286 Kč a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.13. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Tento závěr vyplývá z rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, které bylo dne 10. 12. 2025 přijato k publikování ve Sbírce rozhodnutí NS ČR s právní větou: „Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“14. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci nedohodli na nové době splatnosti jistiny úvěru, byla tato určena soudem. Soud přitom nemohl zohlednit aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že přiměřenou lhůtou pro splacení dlužné jistiny je lhůta o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné financování (nedisponuje-li sám potřebnými prostředky), a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.15. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (srov. např. rozsudek KS Ostrava, č. j. 8 Co 123/2024-66).16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 49 496 Kč s příslušenstvím, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 8 299 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 28 286 Kč. Lze tedy konstatovat, že procesně úspěšnější stranou byl v tomto případě žalovaný (uspěl v rozsahu 51 % z předmětu řízení – tj. z částky 57 795 Kč), kterému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.17. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 49 496 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 980 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b) ZSoP (tj. do výše SoP 2 475 Kč), ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 495 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 ZSoP).