Okresní soud ve Frýdku-Místku 13 C 63/2026-48 – Náklady řízení

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 121 592,97 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 18. 8. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovaný oprávněn čerpat revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 120 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v měsíčních splátkách, jejichž výše byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku 300 360 Kč a na poskytnutý úvěr uhradil celkem 212 833 Kč. Jelikož žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, žalobce úvěr zesplatnil ke dni 10. 7. 2025. Po zesplatnění úvěru na něj žalovaný neuhradil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 119 992,97 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě jeho kreditního skóre, stanoveného pomocí statistického modelu, a kontrolou žalovaného v externích registrech. Žalobkyně si dále od žalovaného vyžádala výpis z účtu za období od 1. 5. 2022 do 31. 7. 2022, ze kterého ověřila jeho příjmy a výdaje. Na základě uvedených zjištění a s ohledem na výši úvěru a měsíční splátky shledala žalobkyně žalovaného schopným splácet předmětný úvěr.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a jelikož ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 18. 8. 2022 účastníci uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovaný oprávněn čerpat revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 29 597 Kč s možností jeho zvýšení. Žalovaný se zavázal úvěr hradit měsíčními splátkami ve výši 4 % z dlužné částky a to spolu s úrokem ve výši 26,28 % ročně (smlouva o úvěru č. , hodnota, , úvěrové podmínky). Třemi dodatky ze dne 8. 12. 2023, 15. 12. 2023 a 12. 3. 2024 byl úvěrový rámec postupně navýšen na 120 000 Kč (3x dodatek k úvěrové smlouvě). Žalovaný z úvěru vyčerpal 300 360 Kč a uhradil na něj 212 833 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný se dostal se splácením úvěru do prodlení, v důsledku čeho žalobkyně úvěr zesplatnila, a to dopisem ze dne 10. 7. 2025 (výzva k úhradě vč. podacího archu). Předžalobní upomínkou ze dne 6. 8. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací arch). Z úvěrové smlouvy a potvrzení o provedení ověření bonity klienta vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný s čistým příjmem 26 000 Kč měsíčně (dále uvedl příjem ostatních členů domácnosti 20 000 Kč). Je svobodný, bydlí v podnájmu a nemá vyživovací povinnosti. Žalovaný měl v žádosti o úvěr uvést měsíční výdaje domácnosti 20 500 Kč měsíčně. Žalobkyně při posouzení výdajů žalovaného dále vycházela z údajů o závazcích žalovaného z registru NRKI, normativních nákladů na bydlení a údaji o životním minimu. Z úvěrové zprávy vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy jeden další úvěr s měsíční splátkou 6 869 Kč. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za období od 1. 5. 2022 do 31. 7. 2022 vyplývá, že žalovaný měl v květnu 2022 na účtu příjmy ve výši 31 522,06 Kč a výdaje 30 957,01 Kč (zůstatek na konci měsíce 911,35 Kč), v červnu 2022 měl příjmy 76 966,18 Kč (vč. půjčky 30 000 Kč) a výdaje 75 725,12 Kč (zůstatek 2 152,41 Kč) a v červenci 2022 měl příjmy 46 891,02 Kč a výdaje 48 899,61 Kč (zůstatek 143,82 Kč).5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli dvě smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvy uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na ně i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že žalobkyně sice ověřila deklarovaný vlastní příjem žalovaného, ovšem nijak neověřovala tvrzený příjem dalších členů jeho domácnosti, který měl činit 20 000 Kč a bez jehož započtení by žalovaný nesplnil ani podmínky metodiky MLS samotné žalobkyně. Navíc, pokud jde o výdaje žalovaného, resp. jeho domácnosti, žalovaná nezkoumala jejich skutečnou výši, když pro účely posouzení úvěruschopnosti kalkulovala pouze se statistickými údaji o životním minimu a normativních nákladech na bydlení, kterýžto postup nereflektuje situaci konkrétního žadatele a tudíž neodpovídá požadavku na odborné posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.11. V důsledku této neplatnosti je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 300 360 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 212 833 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 87 527 Kč, která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru, proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.12. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Tento závěr vyplývá z rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl dne 10. 12. 2025 přijat k publikování ve Sbírce rozhodnutí NS ČR s právní větou: „Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“13. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci nedohodli na nové době splatnosti jistiny úvěru, byla tato určena soudem. Soud přitom nemohl zohlednit aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které dospěl k závěru, že s přihlédnutím k poslední známé výši příjmu žalovaného (kolem 26 000 Kč) a s ohledem na celkovou výši dlužné částky je přiměřenou lhůtou pro úhradu dluhu lhůta v délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné finanční prostředky pro vrácení jistiny poskytnutého úvěru, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 123/2024-66).14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 121 592,97 Kč s příslušenstvím, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 40 805,44 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 87 527 Kč. Žalobkyně tak byla procesně úspěšná v rozsahu 54 % a ve zbývajícím rozsahu (46 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 8 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 5 980 Kč, 3x režijní paušál po 450 Kč, což po zvýšení o 21 % DPH (4 051Kč) a připočtení soudního poplatku ve výši 4 864 Kč, činí celkem 28 205 Kč. 8 % z této částky pak odpovídá částce 2 256 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení, a to ve stejné lhůtě jako přiznanou jistinu úvěru.