Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 14 310 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 9 000 Kč od 22. 11. 2025 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní za použití prostředků na dálku smlouvu o úvěru, na základě, které poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit do 21. 11. 2025 s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 600 Kč. Před poskytnutím úvěru byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází EUCB a REPI dále žalobkyně vycházela z výpisu z účtu žalovaného, ze kterého zjistila průměrný součet příjmů a výdajů a nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného. Předmětem žaloby je i smluvní pokuta v důsledku prodlení žalované s úhradou úvěru ve výši 1710 Kč. Žalovaný na úvěr ničeho neuhradil přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaná navrhoval zamítnutí žaloby v části nad 5 850 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou jistinou a uhrazenou částkou ve výši 3 150 Kč. Namítal, že žalobkyně před uzavíráním smlouvy řádně nezkoumal řádně jeho úvěruschopnost, neboť v době uzavírání smlouvy byl v nepříznivé finanční situaci, zadlužil se u více společností a nebyl schopen své závazky plnit. Navíc sjednaný poplatek – úrok je nemravný a z obou důvodů proto smlouvu o úvěru považuje za neplatnou.3. Soud provedl důkaz listinami, a to smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 10. 2025, včetně dodatku ze dne 17. 11. 2025, výpisem z účtu žalovaného č. , č. účtu, za dobu od 1. 9. do 31. 10. 2025 a potvrzením o provedené platbě z 23. 4. 2026. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřel dne 24. 10. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , dle které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu do 14 dnů navýšenou o poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 600 Kč. Dodatkem byla doba splatnosti prodloužena do 21. 11. 2025. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána z jeho účtu, vedeného u , Anonymizováno, ., kdy byly zjišťovány příjmy a výdaje. V měsíci září a říjnu 2025 byly celkové výdaje žalovaného vyšší než příjmy, přestože jejich podstatnou část tvořily úvěry od různých společností. Z příjmů tvořily čerpané úvěry částku v říjnu 2025 částku 233 780 Kč a pocházely od šesti poskytovatelů úvěrů. Žalovaný uhradil na dluh 3 150 Kč ve dvou platbách dne 7. 11. 2025 a 14. 11. 2025.4. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla žalobkyní jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 9 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na předmětnou smlouvu, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a 87 tohoto zákona.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle tvrzení žalobkyně, zkoumala před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet lustrací z příslušných registrů a z výpisu z účtu žalovaného. Pokud by však zkoumala pohyby na tomto účtu za měsíc říjen 2025, tedy měsíc před poskytnutím úvěru, musela by zjistit, že příjmy žalovaného jsou nižší než výdaje, a to přesto, že větší část těchto příjmů (233 780 Kč) tvoří spotřebitelské úvěry od několika společností Z těchto údajů nelze učinit jiný závěr, než že žalovaný nestačí hradit své výdaje z pravidelných příjmů, je nucen si na jejich úhradu půjčovat, čímž se dostává do tzv. dluhové pasti. Žalobkyně tedy neověřovala příjmy a výdaje žalovaného jinak, než pouze porovnáním příchozích a odchozích úhrad z jednoho bankovního účtu žalovaného, aniž by z nich učinila odpovídající závěr o neschopnosti žalovaného své závazky hradit jinak než dalším zadlužováním. Z toho je patrno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Protože žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, porušila tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená s žalovaným neplatná.9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, tedy žalovaný je povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalovaného z neplatné smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč a žalovaný vrátil pouze 3 150 Kč. Proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 5 310 Kč. O povinnosti plnit se žalovaný dozvěděl z doručené žaloby 17. 6. 2026 a protože dluh do následujícího dne neuhradil, dostal se do prodlení 19. 6. 2026 a dle § 1970 o.z. je povinen od prvního dne prodlení do zaplacení z dlužné částky zaplatit i úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).10. Protože žalovaný byl ve sporu úspěšnější a nežádal náhradu nákladů řízení, bylo v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.11. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz a žalobkyně zaplatila na soudním poplatku 800 Kč, byla žalobkyně vyzvána k doplatku soudního poplatku ve výši 200 Kč.