Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 81 869,60 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že dne 5. 9. 2021 uzavřela s žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru , Anonymizováno, č. GNN107321758, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr 120 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr včetně úroku 7,9 % ročně splácet 84měsíčními splátkami ve výši 1 864,37 Kč. Žalovaný neuhradil splátky za červenec, srpen a září 2024, pročež žalobkyně odstoupila od smlouvy a dluh se stal splatným ke dni 17. 9. 2024. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení jistiny 81 869,60 Kč, neuhrazeného úroku do dne splatnosti pohledávky ve výši 2 960,31 Kč, neuhrazeného úroku z jednotlivých splátek jistiny po splatnosti zkapitalizovaný ke dni 27. 11. 2025 na výši 17 228,17 Kč, úroku 7,9 % ročně z částky 81 869,60 Kč od 28. 11. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 81 869,60 Kč od 28. 11. 2025 do zaplacení. Žalovaný dále nezaplatil ničeho ani přes výzvu, za celou dobu zaplatil celkem jen 60 215,71 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:4. V žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru žalovaný uvedl, že je ženatý, má jednu vyživovanou osobu, jeho čistý měsíční příjem činí 23 000 Kč. Kolonka závazky – osobní měsíční náklady na bydlení je nevyplněna.5. Dle nepodepsané smlouvy o úvěru , Anonymizováno, č. GNN107321758/2021, která měla být uzavřena mezi účastníky dne 5. 9. 2021, se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 120 000 Kč. Žalovaný měl tuto částku spolu s úrokem 7,9 % ročně (RPSN 8,28 %) splácet 84měsíčními splátkami po 1 864,37 Kč. Dále byly sjednány různé poplatky dle sazebníku poplatků.6. Ve výpisu z běžného účtu je uvedeno mnoho položek. Převážně se jedná o platby kartou. Z výpisu z účtu např. za období srpna 2021 vyplývá příchozí platba (patrně jako příjem ze zaměstnání) 23 076 Kč, odchozí platba 3 000 Kč (jako 2 500 Kč výživné a 500 Kč příspěvek na školné), odchozí platba 3 500 Kč na účet , právnická osoba, , dvě položky ze dne 17. 8. 2021 označené jako „úvěr – úhrada splátky“ ve výši 6 077,20 Kč a 1 587,13 Kč. Žádné pravidelné výdaje, např. náklady na bydlení, z tohoto výpisu z účtu neplynou.7. Ve zprávě CBCB ze dne 2. 9. 2021 je mimo jiné uvedeno, že žalovanému byly v období posledních tří měsíců vyplaceny dva úvěry. Celková ověřená výše splátek nezajištěných úvěrů činí 4 318 Kč, celková výše splátek úvěrů ze stavebního spoření činí 1 734 Kč. Celková částka zatížení disponibilního příjmu činí 7 664,33 Kč.8. Dle výpisu z historie úvěru byl úvěr dne 5. 9. 2021 otevřen a žalovanému byla poskytnuta jistina 120 000 Kč.9. V dopise ze dne 17. 9. 2024 žalobkyně informovala žalovaného o odstoupení od smlouvy kvůli pohledávce 3 816,32 Kč nezaplacené ani přes urgence. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od doručení výzvy. Zásilka byla dle dodejky odeslána žalovanému dne 18. 9. 2024.10. Dopis ze dne 3. 12. 2025, dle poštovního podacího archu odeslaný následujícího dne, představoval předžalobní výzvu žalovanému.11. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný měli dne 5. 9. 2021 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva neobsahuje podpis žalovaného) úvěrovou smlouvu, v níž si měli sjednat úvěr pro žalovaného ve výši 120 000 Kč. Žalovaný měl tuto částku vrátit žalobkyni ve splátkách spolu s úrokem 7,9 % ročně, RPSN 8,28 %, a současně se zavázal k placení poplatků dle sazebníku. Za celou dobu žalovaný vrátil žalobkyni 60 215,71 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel řádně a včas, žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a vyzvala ho v září 2024 k zaplacení. Žalovaný však dále neplatil ničeho, a to ani přes předžalobní výzvu z prosince 2025.12. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:13. Mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“17. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2021 trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.18. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.19. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.20. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.21. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).22. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na poskytovateli spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.23. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.24. Z provedeného dokazování je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného proběhlo ze strany žalobkyně nedostatečně. Žalobkyně výpisem z účtu ověřila příjmy žalovaného cca 23 000 Kč měsíčně. Jeho výdaje však neověřovala vůbec. Nezjišťovala, jaké má žalovaný např. výdaje na bydlení, léky, ošacení, stravu apod. Z výpisu z účtu žalovaného, jakož i ze zprávy CBCB, vyplývalo měsíční splátkové zatížení žalovaného v částce 7 664,34 Kč, což je vzhledem k příjmům žalovaného relativně vysoká částka (cca ve výši jedné třetiny příjmu). Nadto z výpisu z běžného účtu žalovaného vyplývala povinnost platit výživné 2 500 Kč, dále zde byla patrná platba , právnická osoba, (tedy patrně za energie) 3 500 Kč. Jen při sečtení těchto výdajů byly patrné minimální měsíční výdaje žalovaného ve výši 13 664,34 Kč, v nichž nejsou zahrnuty výdaje na bydlení, stravu, ošacení či léky žalovaného (všechny tyto výdaje se měly „vejít“ i se splátkou z nově žalobkyní poskytnutého úvěru do zbývající části příjmu nižší než 10 000 Kč). Za situace, kdy žalovaný měl již tyto výdaje, resp. relativně vysoké (vzhledem k výši svých příjmů) splátky jiných úvěrů (a předmětný úvěr poskytnutý žalobkyní nebyl konsolidační), to mělo vést žalobkyni ke zvýšené opatrnosti a ještě pečlivějšímu posuzování nejen příjmů, ale především výdajů žalovaného. Na tuto svou povinnost však žalobkyně rezignovala. Ekonomický či statistický model může být vhodným doplňkem, nemůže však nahradit primární povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru nejen dotázat se spotřebitele – žadatele o úvěr – na jeho příjmy a výdaje, ale především tato tvrzení spotřebitele důkladně ověřit na základě předložených listin.25. Zdejší soud si je vědom existence rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Nejvyšší soud zde zastává právní názor, že pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru poruší svou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, ale ten následně je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet, nelze smlouvu bez dalšího označit za neplatnou. Okresní soud však konstatuje, že porušením povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr nastává ve smyslu shora odkazované právní úpravy včetně judikatury (např. Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu či Soudního dvora) absolutní neplatnost smlouvy. Smlouva tedy už od svého počátku absolutně neplatná buď je, nebo není. Počáteční absolutní neplatnost pak nemůže být jaksi „zhojena“ případným řádným splácením úvěru spotřebitelem. Navíc spotřebitel v rámci snahy o splacení úvěru na sebe může přijímat další závazky (např. další spotřebitelské úvěry, zápůjčky od rodinných příslušníků či blízkých, úvěry od nebankovních subjektů s vysokými smluvními plněními apod.) a dostávat se tak do tzv. dluhové pasti, což zjevně není cíl zamýšlený zákonodárcem, resp. unijním normotvůrcem. Shora odkazované právní úpravě a judikatuře tak dle závěru okresního soudu nejlépe odpovídá ten závěr, že poruší-li poskytovatel spotřebitelského úvěru svou povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr, pak je smlouva absolutně neplatná od samého počátku a nic na tom nemění případné řádné splácení úvěru spotřebitelem.26. Nadto lze podotknout, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 jsou v rozporu s východisky obsaženými v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, kde je uvedeno, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.27. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany žalobkyně nebylo dostatečné.28. Soud uzavřel, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. též např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).29. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, poplatky apod.) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 120 000 Kč. Žalovaný však již vrátil žalobkyni částku 60 215,71 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 59 784,29 Kč.30. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaný byl poprvé prokazatelně vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 7 dnů v dopise odeslaném žalobkyní dne 18. 9. 2024. Tento dopis soud považuje za doručený třetím následujícím pracovním dnem, tj. dnem 23. 9. 2024 (§ 573 o. z.). Sedmidenní lhůta pro zaplacení tak uplynula dne 30. 9. 2024. Teprve od následujícího dne (1. 10. 2024) proto lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to z dlužné nesplacené jistiny 59 784,29 Kč. Zákonný úrok z prodlení pro prodlení, k němuž došlo v druhém pololetí roku 2024, představoval 12,75 % ročně. Nicméně žalobkyně zákonný úrok z prodlení v žalobě uplatnila až pro období od 28. 11. 2025 do zaplacení. Soud nemohl žalobní nárok překročit, a proto žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 59 784,29 Kč od 28. 11. 2025 do zaplacení, ve zbývající uplatněné části (z částky 22 085,31 Kč) zákonný úrok z prodlení žalobkyni nepřiznal.31. Jelikož je smlouva absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádná smluvní plnění (např. smluvní úrok či poplatky). Proto v této části soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.32. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.33. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku tak žalobkyně byla procesně úspěšná co do částky celkem 65 339,32 Kč (57,1 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 49 039,36 Kč (42,9 %). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu 14,2 % nákladů řízení (57,1 % minus 42,9 %). Ty tvoří zaplacený soudní poplatek 3 275 Kč a náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. odměna za 3 úkony právní služby [převzetí zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé, tj. úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu] po 4 380 Kč (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5), dále 3 x 450 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 4, a rovněž náhrada za DPH ve výši 3 042,90 Kč (21 % z částky 14 490 Kč) dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Plná náhrada nákladů řízení by činila 20 807,90 Kč. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 2 955 Kč (14,2 % z částky 20 807,90 Kč). Náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit advokátovi (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).34. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce tří dnů. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).