Žalobkyně se žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 18 388,45 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že s žalovanou dne 3. 3. 2025 uzavřela smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 15018611, na jejímž základě dne 3. 3. 2025 zaplatila žalované celkem 17 000 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných splátek, pročež žalobkyně vypověděla smlouvu a žalovaná se dne 8. 7. 2025 dostala do prodlení s úhradou celého úvěru. Žalobkyně se tak žalobou domáhala zaplacení jistiny 16 978,26 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 327,14 Kč, poplatku za službu „Klidné spaní“ 43,92 Kč, poplatku za službu „Presto“ 319,20 Kč, smluvní pokuty 719,93 Kč jako 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru, ohledně které se žalovaná dostala do prodlení, za období od 21. 4. 2025 do 20. 7. 2025 (všechny tyto částky tvoří dohromady 18 388,45 Kč, kterou soud považoval za základ soudního poplatku – tuto částku plus příslušenství soud rovněž považoval za předmět řízení), dále smluvního úroku 16 701,04 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 34 369,56 Kč od 8. 7. 2025 do zaplacení. Žalovaná na svůj dluh zaplatila celkem toliko 3 642 Kč, dále již nezaplatila ničeho ani přes výzvu.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:4. Dle nepodepsané smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru „Flexi půjčka“ č. 15018611, která měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou dne 3. 3. 2025, poskytla žalobkyně žalované úvěrový rámec do částky 31 600 Kč. Žalovaná měla úvěr splácet v pravidelných denních splátkách. Úroková sazba činila 0,933 % denně, RPSN činila 1430,9 %.5. Dle dopisu , právnická osoba, ., byly na účet patřící žalované č. 1168164003/0800 dne 3. 3. 2025 od žalobkyně připsány částky 10 100 Kč a 6 900 Kč pod variabilním symbolem 15018611.6. Ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti je uvedeno, že počet členů společně hospodařící domácnosti žalované činí 4, z toho 2 členové mají příjem. Výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činí 5 000 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení a dalších nezbytných výdajů zůstala nevyplněna. Ostatní zbytné výdaje mají dosahovat 2 000 Kč. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu má činit 20 851 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem: 23 000 Kč. Vypočítané minimální výdaje dosáhly 11 928 Kč, rezerva pro výdaje činí 700 Kč, disponibilní příjem činí 8 923 Kč. Posouzení úvěruschopnosti tak bylo úspěšné.7. Dopis ze dne 2. 11. 2025 představoval předžalobní výzvu. Dle potvrzení provozovatele poštovních služeb byla poštovní zásilka odeslána žalované dne 5. 11. 2025.8. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaná měly dne 3. 3. 2025 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva neobsahuje podpis žalované) úvěrovou smlouvu, v níž si měly sjednat úvěr pro žalovanou do výše 31 600 Kč. Žalovaná měla úvěr splácet v pravidelných denních splátkách. Úroková sazba činila 0,933 % denně, RPSN činila 1430,9 %. Žalobkyně zaplatila žalované dne 3. 3. 2025 celkem 17 000 Kč. Před tvrzeným uzavřením smlouvy žalobkyně neověřovala příjmy ani výdaje žalované. Žalovaná vrátila žalobkyni celkem 3 642 Kč, dále již nevrátila ničeho ani přes první prokazatelně odeslanou výzvu k plnění, kterou byla předžalobní výzva odeslaná dne 5. 11. 2025 s třídenní lhůtou k plnění.9. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:10. Mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný). Žalovaná, na rozdíl od žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.14. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.15. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).16. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na uvážení poskytovatele spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.17. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalované v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník evidentně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.18. Žalobkyně pak přes výzvu nepředložila žádný doklad svědčící o tom, že by ověřovala příjmy a výdaje žalované. Tyto výdaje ostatně ani nijak relevantně nezjišťovala (například se žalované ani nedotázala na výdaje na bydlení).19. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).20. Další důvod absolutní neplatnosti smlouvy pak představuje její zjevný rozpor s dobrými mravy.21. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.22. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.23. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).24. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky (sestava 1193 – „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR - nové obchody“, úvěry na spotřebu) obvyklá výše roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů na spotřebu poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR v březnu 2025 činila 8,41 %. Ve smlouvě je uvedena roková sazba 0,933 % denně, nicméně soud vycházel z výše RPSN 1430,9 %. Sjednaná RPSN tak dosahuje cca 170násobku obvyklé úrokové sazby. Sjednané poplatky za různé doplňkové služby pak soud vzhledem k výši jistiny fakticky považoval za skrytý úrok.25. RPSN je přitom důležitým ukazatelem, jenž zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Soud uzavřel, že ujednání o příslušenství pohledávky ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovanou (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku, resp. poplatku. V opačném případě by poskytovatelům úvěrů nic nebránilo co nejvíce „nadsazovat“ smluvní úrok (byť zde označený jako poplatek) a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a „riskovali“ by toliko snížení či „vypuštění“ úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele úvěrů nabízet svým klientům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou.26. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byla ochotna uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by žalobkyně v posuzovaném případě uzavřela smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznala (srov. podobně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).27. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. (ve vztahu k ještě výrazně nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020, nebo ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3755/2021).28. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, poplatky, smluvní pokutu apod., v této části byla žaloba výrokem II. rozsudku zamítnuta). Žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 17 000 Kč. Žalovaná dle vlastních tvrzení žalobkyně dosud vrátila 3 642 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 358 Kč.29. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaná byla poprvé prokazatelně vyzvána k zaplacení dlužné částky ve lhůtě tří dnů v dopise odeslaném žalobkyní dne 5. 11. 2025. Tento dopis soud považuje za doručený třetím následujícím pracovním dnem, tj. dnem 10. 11. 2025 (§ 573 o. z.). Třídenní lhůta pro zaplacení tak uplynula dne 13. 11. 2025. Teprve od následujícího dne (14. 11. 2025) proto soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to z dlužné nesplacené jistiny 13 358 Kč. Z částky převyšující 13 358 Kč soud ze shora vyložených důvodů žalobkyni zákonný úrok z prodlení nepřiznal.30. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.31. V řízení byla celkově procesně úspěšnější žalovaná, která tak dle § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na náhradu části nákladů řízení. Žalovaná však byla v průběhu řízení pasivní a žádné náklady řízení jí nevznikly. Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.32. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce tří dnů. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).