Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 416 242,29 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že její právní předchůdce, , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), s žalovaným dne 24. 10. 2022 uzavřel smlouvu o RePůjčce č. 2210245067, v níž se zavázal poskytnout žalovanému úvěru 647 000 Kč za účelem konsolidace závazků žalovaného a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, pročež právní předchůdce žalobkyně dne 1. 9. 2025 úvěr zesplatnil. Za celou dobu zaplatil žalovaný 312 270,35 Kč. Dále již nezaplatil ničeho ani přes předžalobní výzvu. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení nezaplacené jistiny úvěru 415 244,29 Kč, dlužných poplatků ve výši 998 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku 15 550,67 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 097,48 Kč a dále úroku ve výši 6,7 % ročně z částky 415 244,29 Kč od 15. 11. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 415 244,29 Kč od 15. 11. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:4. Dle návrhu na uzavření smlouvy o RePůjčce č. 2210245067 žalovaný požádal o poskytnutí RePůjčky ve vši 647 000 Kč, a to k splacení úvěrů ve výši 520 000 Kč a 127 000 Kč, obou poskytnutých společností , právnická osoba, . (ta dne 1. 1. 2022 zanikla v důsledku fúze sloučením s nástupnickou společností – právním předchůdcem žalobkyně). Úvěr měl žalovaný splatit v 60měsíčních splátkách po 12 720 Kč.5. Z výpisů z úvěrových účtů se podává, že žalovaný čerpal úvěr 647 000 Kč. Z potvrzení o zavření úvěrových účtů č. 2112099248 a č. 2210208157 plyne, že tyto dvě půjčky byly plně splaceny.6. Dopisem ze dne 3. 3. 2025 měl právní předchůdce žalobkyně upozornit žalovaného na neuhrazenou splátku 6 476 Kč. Dopisem ze dne 1. 9. 2025 měl právní předchůdce žalobkyně prohlásit dluh žalovaného za okamžitě splatný. Dopis žalobkyně ze dne 14. 1. 2026 měl představovat předžalobní výzvu. Všechny tyto dopisy byly dle tvrzení žalobkyně zaslány žalovanému „obyčejnou poštou“. Žádné potvrzení o odeslání zásilky žalobkyně přes výzvu nepředložila, pouze zaslala soudu seznam svých předžalobních výzev odeslaných dne 14. 1. 2026 jakožto obyčejné psaní. Tento seznam pohledávek však připravila zjevně sama žalobkyně, nejedná se o potvrzení provozovatele poštovních služeb o odeslání zásilky.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 11. 2025 včetně přílohy vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně postoupil předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni.8. V přehledu údajů o žalovaném je mimo jiné uvedeno, že žalovaný žádá o nový produkt – refinancování spotřebitelského úvěru s požadovaným limitem 647 000 Kč. Je zaměstnancem s uváděným příjmem 59 421 Kč a započteným příjmem 52 000 Kč. Deklarované výdaje představovaly výdaje na bydlení (včetně hypotéky) 8 000 Kč, výdaje na živobytí 3 000 Kč a rodinné náklady a ostatní ve výši 3 000 Kč. Započtené výdaje na bydlení (včetně hypotéky) činily 8 000 Kč, započtené životní náklady 4 250 Kč, započtené rodinné výdaje a ostatní 3 000 Kč. Splátkové zatížení u , Anonymizováno, mělo představovat 637 692 Kč s měsíčními splátkami 14 028 Kč. Dále splátky na nezajištěných kontraktech v roli hlavního žadatele představovaly 5 312 Kč, splátky započítané za revolvingové produkty činily 300 Kč, celkem 5 612 Kč. Celkové splátkové zatížení tak činilo 19 640 Kč. Výsledná platební kapacita žadatele v době žádosti tak činila 31 138 Kč. Ukazatel DSTI tak činil 37,77 %, ukazatel DTI 1,28.9. V protokole o ověření úvěruschopnosti klienta je mimo jiné uvedeno, že žalovaný dne 24. 10. 2022 žádal o úvěr 647 000 Kč se splatností 60 měsíců. Příjmy žadatele o úvěr se ověřují vždy statistickým modelem, který v případě nízké věrohodnosti příjmu (pod 95 %) spouští proces sběru dalších podkladů. Právní předchůdce žalobkyně ověřil deklarovaný příjem 59 421 Kč s využitím kompletního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů. Započítali příjem 52 000 Kč. Z důvodu obezřetnosti deklarované výdaje oproti údajům uvedeným v žádosti navýšili. Zohlednili výdaje 34 890 Kč, z toho výdaje na splátky půjček 19 640 Kč, výdaje na bydlení včetně hypotéky a stavebních úvěrů 8 000 Kč, výdaje na živobytí ve výši 4 250 Kč a ostatní údaje 3 000 Kč. Následně žalovanému přičetli k volným prostředkům splátku refinancovaného úvěru ve výši 14 028 Kč. Podle jejich vyhodnocení žalovanému na splátku nové půjčky a nepředvídané výdaje zbývalo celkem 31 138 Kč, žalovaný tedy byl schopen úvěr splácet. Na základě uvedených informací nebyly pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a proto bylo dne 24. 10. 2022 rozhodnuto, že právní předchůdce žalobkyně úvěr schvaluje.10. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaný dne 24. 10. 2022 požádal právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí úvěru 647 000 Kč za účelem konsolidace jiných spotřebitelských úvěrů u právního předchůdce žalobkyně. Právní předchůdce žalobkyně tento úvěr žalovanému poskytl. Žalovaný jej nesplácel řádně a včas, a proto jej právní předchůdce žalobkyně zesplatnil. Za celou dobu žalovaný vrátil toliko 312 270,35 Kč. Dále již nezaplatil ničeho. Právní předchůdce žalobkyně postoupil předmětnou pohledávku na žalobkyni. Žalobkyně přes výzvu soudu nepředložila žádný doklad, z něhož by bylo zřejmé, že by její právní předchůdce ověřoval příjmy a výdaje žalovaného. Stejně tak žalobkyně nepředložila žádný dokument svědčící o tom, že žalovanému byla skutečně odeslána jakákoliv výzva k plnění (včetně předžalobní výzvy).11. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:12. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný žádost o úvěr podepsal v internetovém bankovnictví, právní předchůdce žalobkyně nepředložil písemnost svědčící o přijetí žádosti žalovaného (srov. § 1740 odst. 1 o. z.). S ohledem na výpisy z úvěrového účtu i veškeré další dokumenty předložené žalobkyní je však zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně nabídku žalovaného přijal a předmětná smlouva uzavřena byla. I kdyby ovšem uzavřena nebyla, s ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení by výrok rozsudku byl stejný. Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předmětná pohledávka byla v listopadu 2025 postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z.13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.16. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.17. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).18. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na poskytovateli spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.19. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.20. Z provedeného dokazování je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného proběhlo ze strany právního předchůdce žalobkyně nedostatečně. Právní předchůdce žalobkyně akceptoval tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích na základě statistických modelů a údajů z databází a nijak je neověřoval na základě dokumentů předložených žalovaným. Přitom sám právní předchůdce žalobkyně si byl vědom, že žalovaný má další spotřebitelské úvěry (které předmětným úvěrem nebyly konsolidovány) se splátkami 5 312 Kč. Již tato skutečnost měla právního předchůdce žalobkyně vést ke zvýšené obezřetnosti a ještě důkladnějšímu ověřování majetkových poměrů žalovaného. Na tuto svoji povinnost však rezignoval. Ekonomický či statistický model může být vhodným doplňkem, nemůže však nahradit primární povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru nejen dotázat se spotřebitele – žadatele o úvěr – na jeho příjmy a výdaje, ale především tato tvrzení spotřebitele důkladně ověřit na základě předložených listin.21. Zdejší soud si je vědom existence rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Nejvyšší soud zde zastává právní názor, že pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru poruší svou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, ale ten následně je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet, nelze smlouvu bez dalšího označit za neplatnou. Okresní soud však konstatuje, že porušením povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr nastává ve smyslu shora odkazované právní úpravy včetně judikatury (např. Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu či Soudního dvora) absolutní neplatnost smlouvy. Smlouva tedy už od svého počátku absolutně neplatná buď je, nebo není. Počáteční absolutní neplatnost pak nemůže být jaksi „zhojena“ případným řádným splácením úvěru spotřebitelem. Navíc spotřebitel v rámci snahy o splacení úvěru na sebe může přijímat další závazky (např. další spotřebitelské úvěry, zápůjčky od rodinných příslušníků či blízkých, úvěry od nebankovních subjektů s vysokými smluvními plněními apod.) a dostávat se tak do tzv. dluhové pasti, což zjevně není cíl zamýšlený zákonodárcem, resp. unijním normotvůrcem. Shora odkazované právní úpravě a judikatuře tak dle závěru okresního soudu nejlépe odpovídá ten závěr, že poruší-li poskytovatel spotřebitelského úvěru svou povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr, pak je smlouva absolutně neplatná od samého počátku a nic na tom nemění případné řádné splácení úvěru spotřebitelem.22. Nadto lze podotknout, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 jsou v rozporu s východisky obsaženými v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, kde je uvedeno, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.23. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné.24. Soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. též např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).25. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, poplatky apod.) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 647 000 Kč. Žalovaný již vrátil částku 312 270,35 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 334 729,65 Kč.26. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalobkyně sice soudu předložila několik dopisů obsahujících výzvy žalovanému, neprokázala však doručení, resp. ani odeslání žádného z nich.27. Jestliže nebyl dlužník vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a splatnost dluhu počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4169/2013, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, či ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005). Okamžik doručení žaloby je tudíž rozhodující též z hlediska prodlení s plněním a povinnosti platit úroky z prodlení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, nebo ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 751/2022).28. Žaloba byla žalovanému doručena dne 27. 7. 2026, žalovaný byl proto povinen plnit následujícího dne (28. 7. 2026). Od 29. 7. 2026 je tudíž žalovaný v prodlení a od téhož dne žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to z dlužné nesplacené jistiny 334 729,65 Kč. Zákonný úrok z prodlení pro prodlení, k němuž došlo v druhém pololetí roku 2026, představuje 11,75 % ročně. Nicméně žalobkyně v žalobě uplatnila zákonný úrok z prodlení pouze ve výši 11,5 % ročně. Soud je tímto žalobním návrhem vázán a nemůže jej překročit. Proto soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně, a to z dlužné jistiny 334 729,65 Kč od 29. 7. 2026 do zaplacení. Ve zbývající části soud žalobkyni ze shora vyložených důvodů zákonný úrok z prodlení nepřiznal.29. Jelikož je smlouva absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádná smluvní plnění (např. smluvní úrok či poplatky). Proto v této části soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.30. Žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění [§ 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“)].31. Jak plyne ze shora uvedeného, žalobkyně neprokázala odeslání žádné výzvy žalovanému – ani výzvy předžalobní. Vzhledem k tomu, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle § 142a o. s. ř.“ zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit, není dán sebemenší důvod sankcionovat pochybení věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2620/2014, ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1336/2016, nebo ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 183/2017).32. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 o. s. ř. Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.33. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku tak žalobkyně byla procesně úspěšná co do částky celkem 338 393,33 Kč (68,6 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 154 620,52 Kč (31,4 %). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu 37,2 % nákladů řízení (58,6 % minus 31,4 %). Ty tvoří zaplacený soudní poplatek 16 650 Kč a náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. odměna za 2 úkony právní služby [převzetí zastoupení a návrh ve věci samé, tj. úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu; za zaslání předžalobní výzvy soud žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť nebylo prokázáno její odeslání] po 9 980 Kč (§ 8 odst. 1, § 7 bod 6), dále 2 x 450 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 4, a rovněž náhrada za DPH ve výši 4 380,60 Kč (21 % z částky 20 860 Kč) dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Plná náhrada nákladů řízení by činila 41 890,60 Kč. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 15 583 Kč (37,2 % z částky 41 890,60 Kč). Náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit advokátovi (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).34. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce tří dnů. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).