Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 27 480 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že její právní předchůdce, společnost , právnická osoba, (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), uzavřel s žalovaným dne 31. 10. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. CEKUBUFU, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, načež právní předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnil a od 2. 2. 2025 se žalovaný dostal do prodlení s úhradou celého dluhu. Žalovaný nezaplatil ničeho ani přes předžalobní výzvu. Proto se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny 20 000 Kč, smluvního úroku 8 000 Kč a smluvní pokuty 7 480 Kč (tj. smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za každý kalendářní den prodlení od 2. 2. 2025 do 10. 2. 2026), dále i zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 000 Kč od 2. 2. 2025 do zaplacení. Pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému řádně oznámeno.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:4. Dle nepodepsané smlouvy o spotřebitelském úvěru, ID úvěru CEKUBUFU, která měla být uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěrový limit 20 000 Kč. Žalovaný měl tuto částku splácet pravidelnými splátkami. Úroková sazba činila 39,99 % měsíčně, RPSN činila 5036,94 %. Dále byla sjednána i smluvní pokuta pro případ, že žalovaný nebude splácet řádně a včas.5. Dle potvrzení o podání zásilky právní zástupkyně žalobkyně dne 10. 2. 2026 zaslala žalovanému doporučený dopis. Žalobkyně opomněla předložit soudu i samotný dopis, který byl dne 10. 2. 2026 odeslán žalovanému. Soud však na základě vlastní rozhodovací činnosti a znalosti postupů žalobkyně nemá pochyb o tom, že se jednalo jednak o oznámení právního předchůdce žalobkyně o postoupení pohledávky na žalobkyni a jednak o předžalobní výzvu žalovanému k zaplacení celého dluhu ve lhůtě tří dnů. Soud proto vycházel ze závěru, že přesně tyto písemnosti právní zástupkyně žalobkyně dne 10. 2. 2026 zaslala žalovanému.6. Z potvrzení o provedené platbě plyne, že právní předchůdce žalobkyně dne 31. 10. 2024 zaslal na účet č. 24502647/0600 částku 20 000 Kč. Totéž plyne z dopisu , právnická osoba, ., kde je rovněž uvedeno, že účet č. 24502647/0600, na který byla připsána předmětná platba, patří žalovanému.7. Ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2026 plyne, že předmětná pohledávka byla postoupena nejprve z právního předchůdce žalobkyně na společnost , právnická osoba, , a následně z této společnosti na žalobkyni.8. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný měli dne 31. 10. 2024 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva neobsahuje podpis žalovaného) úvěrovou smlouvu, v níž si měli sjednat úvěrový limit pro žalovaného ve výši 20 000 Kč. Dne 31. 10. 2024 právní předchůdce žalobkyně zaplatil žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný měl tuto částku splácet právnímu předchůdci žalobkyně spolu s příslušenstvím, byla sjednána i smluvní pokuta. Úroková sazba činila 39,99 % měsíčně, RPSN dosáhla 5036,94 %. Žalovaný nevrátil žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci ničeho ani přes výzvu odeslanou dne 10. 2. 2026 s třídenní lhůtou k plnění. Tato zásilka obsahovala i dopis právního předchůdce žalobkyně oznamující žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni.9. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 a násl. o. z. postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný řádně vyrozuměn.11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.14. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.15. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).16. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na uvážení poskytovatele spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.17. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník evidentně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.18. Žalobkyně pak přes výzvu nepředložila žádný doklad svědčící o tom, že by její právní předchůdce zjišťoval, natožpak ověřoval příjmy a výdaje žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně sice měl k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného za červenec 2024 až říjen 2024, z nich plynou příjmy žalovaného ze zaměstnání ve výši cca 30 000 Kč měsíčně. Z těchto výpisů však neplynou žádné pravidelné výdaje žalovaného, pouze mnoho odchozích plateb (zejména plateb kartou). Naopak z těchto výpisů je zřejmé, že žalovaný dne 23. 7. 2024 u jiné společnosti čerpal spotřebitelský úvěr v částce 10 000 Kč (dne 27. 9. 2024 pak z účtu žalovaného odešla částka 3 250 Kč se zprávou pro příjemce „prodloužení půjčky“). Již tyto okolnosti měly vést právního předchůdce žalobkyně k vyšší obezřetnosti a ještě důkladnějšímu zkoumání majetkových poměrů žalovaného. Na tuto svoji povinnost však právní předchůdce žalobkyně rezignoval.19. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).20. Další důvod absolutní neplatnosti smlouvy pak představuje její zjevný rozpor s dobrými mravy.21. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.22. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.23. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).24. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky (sestava 1193 – „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR - nové obchody“, úvěry na spotřebu) obvyklá výše roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů na spotřebu poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR v říjnu 2024 činila 8,85 %. Ve smlouvě je uvedena úroková sazba 39,99 % měsíčně, nicméně soud vycházel z výše RPSN 5036,94 %. Sjednaná RPSN tak dosahuje cca 570násobku obvyklé úrokové sazby.25. RPSN je přitom důležitým ukazatelem, jenž zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Soud uzavřel, že ujednání o příslušenství pohledávky ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovaného (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku, resp. poplatku. V opačném případě by poskytovatelům úvěrů nic nebránilo co nejvíce „nadsazovat“ smluvní úrok (byť zde označený jako poplatek) a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a „riskovali“ by toliko snížení či „vypuštění“ úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele úvěrů nabízet svým klientům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou.26. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu právního předchůdce žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byl ochoten uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by právní předchůdce žalobkyně v posuzovaném případě uzavřel smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznal (srov. podobně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).27. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. (ve vztahu k ještě výrazně nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020, nebo ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3755/2021).28. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, poplatky, smluvní pokuta apod., v této části byla žaloba výrokem II. rozsudku zamítnuta) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 20 000 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.29. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaný byl poprvé prokazatelně vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě tří dnů v dopise odeslaném žalobkyní dne 10. 2. 2026. Tento dopis soud považuje za doručený třetím následujícím pracovním dnem, tj. dnem 13. 2. 2026 (§ 573 o. z.). Třídenní lhůta pro zaplacení tak uplynula dne 16. 2. 2026. Teprve od následujícího dne (17. 2. 2026) proto soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to z dlužné nesplacené jistiny 14 999,68 Kč. Za období před 17. 2. 2026, jakož ani z částky převyšující 20 000 Kč soud ze shora vyložených důvodů žalobkyni zákonný úrok z prodlení nepřiznal. Zákonný úrok z prodlení pro prodlení, k němuž došlo v prvním pololetí roku 2026, představoval 11,5 % ročně. Proto soud nemohl přiznat žalobkyni ani uplatněný nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně.30. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.31. Souhrn částek, v nichž byla žalobkyně procesně neúspěšná, se téměř rovná souhrnu částek, v nichž byla žalobkyně se svojí žalobou procesně úspěšná. Soud proto v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).32. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce 3 dnů. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).