20 C 297/2021-35 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobou doručenou soudu (návrhem na vydání el. platebního rozkazu sp. zn. EPR 199970/2021) se žalobce domáhal po žalované zaplacení uvedené částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvod-nil tím, že žalovaná u společnosti [právnická osoba], [IČO] čerpala prostřednictvím smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 24. 5. 2018 částku ve výši 22 000 Kč a zavázala se zaplatit celkem částku 41 017 Kč. Zůstala však dlužna v žalobě uvedenou částku na dlužné jistině a na dlužném poplatku, dále na úrocích (úrocích z prodlení); doplňující podání (zmiňovaná oprava z 15. 9. 2021) součástí spisu k datu rozhodnutí není. Dlužnou částku vymáhá žalobce, neboť dne 20. 1. 2020 uzavřel se [právnická osoba] [anonymizováno] smlouvu o postoupení pohledávky, na základě níž je k tomu oprávněn. Soud věc projednal a rozhodl při jednání konaném dne 25. 11. 2021 (omluva účastníků na č. l. 29 a 32) v nepřítomnosti žalované i žalobce a jeho zástupce, neboť byly splněny podmínky dané § 101 odst. 3 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníků; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalovaná dne 24. 5. 2018 skutečně uzavřela smlouvu (ve spise na č. l. 10 - 12), na základě které vznikl uvedený dluh. Podle ust. § 1724 odst. 1 o. z. zásadně platí, že smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Žalovaná však namítala (ve svém podání č. l. 6, viz k tomu i listina č. l. 30) částečnou úhradu a požádala o možnost uhradit pouze zbylých 12 100 Kč. Žalobce s tímto souhlasil (částečné zpětvzetí ze dne 22. 11. 2021, č. l. 32). Žalovaná zmiňovala neúnosnost úhrady původně vyčísleného dluhu ze smlouvy, kterou uzavřela. V návaznosti na částečné zpětvzetí žaloby bylo rozhodnuto výrokem III. a IV. rozsudku. Soud vztah mezi účastníky právně posoudil dle právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Vztahy mezi účastníky (resp. mezi žalovanou a společností [právnická osoba]) je třeba posuzovat zejm. podle § 2390-4 o. z., kde je upravena smlouva o zápůjčce (dříve podle § 657-8 starého obč. zák. č. 40/1964 Sb.„ smlouva o půjčce“). Účastníci (resp. žalovaná se společností [právnická osoba]) uzavřeli smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. občanského zákoníku. Podle ust. § 2390 o. z. "přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu", vznikne smlouva o zápůjčce. Dále platí např. i to, že při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky atd. Žalovaná coby dlužník svou povinnost vrátit půjčené peníze nesplnila, žaloba je tedy důvodná a soud jí proto výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl v uvedeném (zbylém) rozsahu. Soud vycházel především ze smlouvy a dalších listin a dospěl k závěru, že v daném případě má tedy žalobce právo na uvedenou částku s přísl., tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. V průběhu řízení žalobce nicméně byl veden (č. l. 22), nechť doplní tvrzení (a také prokáže), jakým způsobem žalobce před uzavřením smlouvy splnil povinnost podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dříve § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitel. úvěru) a posoudil schopnost dlužníka (žalované) splácet spotřebitelský úvěr (srov. k tomu např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 a článek: Mgr. Jan Podaný, Mgr. Jana Kajzrová„ K posuzování úvěruschopnosti spotřebitele“, publikovaný 26. 6. 2020 na https://advokatnidenik.cz /2020/06/26/). Pak případné posouzení celé věci v režimu bezdůvodného obohacení by vedlo k prakticky shodnému výsledku. Podle § 2993 o. z. by měl žalobce právo na vrácení toho, co plnil, dle pravidel o bezdůvodném obohacení (srov. i § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř. a převážného neúspěchu žalobce. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. - ukládá-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji zásadně splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, zde však soud přihlédl k situaci žalované, a poskytnul jí výhodu splátek a lhůtu k zaplacení stanovil delší. Celý dluh, který je předmětem řízení, se však stane splatným, pokud nebude řádně a včas zaplacena jediná ze splátek. Soud již pouze podotýká, že při rozhodování o lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je nutné uvážit, zda stanovený splátkový kalendář nepředstavuje s ohledem na výši dluhu, délku prodlení dlužníka s placením a dobu, za kterou by tímto způsobem došlo k zaplacení, k neúměrnému zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Obecně tedy nelze zájmy dlužníka dané mimo jiné i jeho osobními a majetkovými poměry bez dalšího povýšit nad zájem věřitele na brzkou úhradu dluhu (viz již např. rozhodnutí Krajského soudu Brno z 23.2.1998 sp.zn. 28 Co 403/96, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 9/98 str. 230 nebo v ASPI pod evid. č. 20.471 (JUD).