21 C 131/2022-16 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 19. 5. 2022 po žalované domáhal zaplacení částky 33 000 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba] - a žalovanou dne 31. 8. 2020 pod [číslo]. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba] – a žalovanou dne 31. 8. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 31. 8. 2020 žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 16 000 Kč. Tedy celkem se žalovaná zavázala zaplatit částku 36 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 600 Kč. Z karty zákazníka – žádosti o úvěr ze dne 31. 8. 2020 soud zjistil, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla svůj čistý měsíční příjem ve výši 22 000 Kč, tento příjem doložila pracovní smlouvou, přičemž zaměstnaná byla od července 2020, dále žalovaná uvedla další příjem ve výši 4 200 Kč, tento příjem nebyl nijak doložen. Žalovaná dále uvedla měsíční výdaje ve výši 14 000 Kč, z toho 8 000 Kč na bydlení, dále v žádosti uvedla, že má vyživovací povinnost k jedné osobě. Dle tvrzení žalobce žalovaná uhradila na úvěr č. [číslo] celkem částku 3 000 Kč. Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 C 77/2022, zejména z rozsudku č.j. 9 C 77/2022-54 soud zjistil, že žalované byla uložena povinnost zaplatit na dlužném nájemném částku 130 000 Kč s příslušenstvím, přičemž soud vyšel ze smlouvy o nájmu uzavřené žalovanou dne 18. 6. 2020, tedy před uzavřením smlouvy o úvěru, ve které výše nájemného činila 14 000 Kč měsíčně a úhrady spojené s užíváním bytu 4 000 Kč měsíčně, tedy náklady žalované na bydlení za období od 18. 6. 2020 činily měsíčně nejméně 18 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 ve spojení se seznamem postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovanou žalobci. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil žalované, že pohledávku postoupil žalobci a žalovanou vyzval k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy, zásilka byla podána k poštovní přepravě dne 4. 2. 2022. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím lístkem vyplývá, že zástupce žalobce upomínkou ze dne 14. 4. 2022 vyzval žalovanou opětovně k zaplacení dluhu. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce - společnost [právnická osoba] - uzavřel dne 31. 8. 2020 se žalovanou jako spotřebitelem smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, aniž by jako věřitel poskytující úvěr spotřebiteli postupoval s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobce totiž se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, aniž by měl řádně doloženy všechny tvrzené příjmy žalované, zejména další měsíční příjem žalované ve výši 4 200 Kč. Právní předchůdce žalobce vycházel z příjmů žalované ze zaměstnání ve výši ve výši 20 000 Kč měsíčně, dále z dalšího příjmu žalované ve výši 4 200 Kč, přičemž tento další příjem žalované nebyl nijak blíže specifikován ani žalovanou doložen, navíc žalovaná byla zaměstnaná v doloženém pracovním poměru teprve 1 měsíc, a to od července 2020. Žalovaná navíc uvedla měsíční výdaje na bydlení pouze ve výši 8 000 Kč, ač ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 C 77/2022 bylo zjištěno, že v době žádosti o úvěr měla žalovaná uzavřenou nájemní smlouvu se sjednaným měsíčním nájemným ve výši 14 000 Kč a náklady spojenými s užíváním bytu ve výši 4 000 Kč, tedy náklady na bydlení žalované činily nejméně 18 000 Kč měsíčně. Z provedeného dokazování nelze nijak dovodit, že se právní předchůdce žalobce otázkou příjmů a výdajů žalované jakkoli podrobněji zabýval. Pokud právní předchůdce žalobce vycházel pouze z tvrzení žalované, pak takový postup nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobce jako věřitel měl úvěruschopnost žalované zkoumat nejen vzhledem k výši jejího tvrzeného měsíčního příjmu, ale tento příjem si nechat skutečně doložit, měl zkoumat majetkovou situaci žalované i s přihlédnutím k jejím skutečným výdajům, které měl řádně prověřit. Právní předchůdce žalobce s odbornou péčí nepostupoval. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 postoupil právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovanou žalobci a spolu s oznámením o postoupení pohledávky právní předchůdce žalobce vyzval dne 3. 2. 2022 žalovanou k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů, výzvu odeslal dne 4. 2. 2022. Žaloba je částečně důvodná. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobce), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně právní předchůdce žalobce nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, že tedy žalovaná dluh nezaplatila. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Soud má však za to, že v ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/20