21 C 15/2023-18 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 26. 10. 2022 po žalované domáhal zaplacení částky 16 617,63 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba] - a žalovanou dne 10. 3. 2020 pod [číslo]. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce – [právnická osoba] – a žalovanou dne 10. 3. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 12 888 Kč. Tedy celkem se žalovaná zavázala zaplatit částku 27 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Z žádosti o úvěr ze dne 10. 3. 2020 soud zjistil, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je zaměstnaná od 7. 1. 2019, délka zaměstnání žalované nebyla dle žádosti o úvěr ověřena, svůj čistý měsíční příjem uvedla ve výši 11 336 Kč, dále žalovaná uvedla výdaje na bydlení ve výši 4 410 Kč, žádné další pravidelné výdaje neuvedla, výdaje žalované na bydlení nebyly nijak ověřeny. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že je svobodná a nemá vyživovací povinnost. Dle tvrzení žalobce žalovaná za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradila pouze částku 5 261,99 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022 ve spojení se seznamem postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovanou žalobci. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 6. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil žalované, že pohledávku postoupil žalobci a žalovanou vyzval k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy. Z předžalobní upomínky vyplývá, že zástupce žalobce upomínkou ze dne 3. 10. 2022 vyzval žalovanou opětovně k zaplacení dluhu. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce - společnost [právnická osoba] - uzavřela dne 10. 3. 2020 pod [číslo] se žalovanou jako spotřebitelem smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, aniž by jako věřitel poskytující úvěr spotřebiteli postupoval s obornou péčí. Právní předchůdce žalobce totiž se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, ač žalovaná doložila, že má příjem, který nedosahuje ani minimální mzdy, její příjem činil pouze 11 366 Kč, neověřil délku trvání pracovního poměru žalované, právní předchůdce žalobce se podrobně nezabýval ani tvrzenými výdaji žalované, když žalovaná uvedla pouze náklady na bydlení ve výši 4 410 Kč, tyto nedoložila, další pravidelné měsíční náklady neuvedla, k žádosti o úvěr nebyly předloženy žádné další dokumenty k ověření finanční situace žalované jako žadatelky o úvěr. Z provedeného dokazování nelze nijak dovodit, že se právní předchůdce žalobce otázkou příjmů a výdajů žalované jakkoli podrobněji zabýval. Pokud právní předchůdce žalobce vycházel pouze z tvrzení žalované a výplatních pásek, pak takový postup nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobce jako věřitel měl zkoumat majetkovou situaci žalované s přihlédnutím k jejím skutečným výdajům, které měl řádně prověřit. Právní předchůdce žalobce s odbornou péčí nepostupoval. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022 postoupil právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovanou žalobci a spolu s oznámením o postoupení pohledávky právní předchůdce žalobce vyzval dne 21. 6. 2022 žalovanou k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů. Dne 3. 10. 2022 vyzval zástupce žalobce žalovanou opětovně k zaplacení dluhu předžalobní upomínkou. Žaloba je částečně důvodná. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobce), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně právní předchůdce žalobce nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, že tedy žalovaná dluh nezaplatila. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Soud má však za to, že v ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 132/2019 nebo sp. zn. 23 Co 128/2019, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí so