17 C 36/2024-22 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 23. 11. 2023 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 11 410 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 10. 2022, která měla být uzavřena prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz. Na základě této smlouvy bylo žalovanému umožněno čerpat peněžní prostředky do výše úvěrového limitu ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti s tím, že celou jistinu je možné splatit kdykoliv po dobu trvání smlouvy, nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Úrok byl sjednán ve výši 40 % p.m. z jistiny. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, v důsledku čehož došlo ke dni 26. 2. 2023 k zesplatnění úvěru a žalovanému vznikla povinnost zaplatit nesplacenou jistinu ve výši 7 000 Kč a dále smluvní úrok ve výši 2 800 Kč. Dále žalovanému vznikla povinnost zaplatit v souladu s čl. 4.2 písm. c) smlouvy též smluvní pokutu v celkové výši 1 610 Kč a zákonné úroky. Žalobce tvrdil, že splnil zákonnou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Usnesením č. j. 17 C 36/2024-13 ze dne 13. 3. 2024 vyzval soud žalobce v souladu s § 101 odst. 1 a §114a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) k doplnění důkazů, když konkrétně bylo po žalobci požadováno, aby doložil, jakým způsobem došel k výpočtu žalované částky a z čeho dovozuje nárok na úhradu jednotlivých položek. Dále byl žalobce vyzván k doložení důkazů, kterými zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Žalobce na danou výzvu nijak nereagoval, a to ani přes urgenci, kterou obdržel dne 10. 4. 2024.4. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:5. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalobce umožnil ode dne 24. 10. 2022 žalovanému – spotřebiteli – čerpat peněžní prostředky do výše úvěrového limitu v částce 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti s tím, že celou jistinu může dlužník splatit kdykoliv po dobu trvání smlouvy, nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Z předložených listin bylo dále zjištěno, že žalovaný sdělil žalobci číslo svého účtu – , Anonymizováno, /, Anonymizováno, . Z listiny nazvané „Potvrzení o platbě“ bylo prokázáno, že žalobce poskytl dne 24. 10. 2022 na účet označený žalovaným č. , č. účtu, částku ve výši 7 000 Kč.6. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky.7. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobce poskytl žalovanému dne 24. 10. 2022 peněžní prostředky v souhrnné výši 7 000 Kč. Žalobce nijak ani po výzvě soudu neprokázal, že by s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích, apod., kdy věřitel tuto svou povinnost nesplnil. Smlouva o úvěru je z tohoto důvodu tudíž neplatná. Z daných důkazů je zřejmé, že žalovaný se přijetím částky 7 000 Kč na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobci vydat.8. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu.9. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o spotřebitelském úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.10. Bylo zjištěno, že žalobce a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.11. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobce – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl žalobce povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.13. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.14. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudníhodvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.15. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.16. V