14 C 297/2025-16 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 25. 6. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 150 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 18. 11. 2021, na základě které společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný zaplatil ke dni podání žaloby částku 2 850 Kč, částka 12 150 Kč zůstala neuhrazena. Pohledávka byla žalobkyni postoupena.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:Z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 18. 11. 2021 bylo zjištěno, že původní věřitel, společnost , právnická osoba, ., se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše úvěrového limitu 15 000 Kč s možností opakovaného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit s příslušenstvím v pravidelných splátkách, úroková roční sazba byla stanovena ve výši 457,50 %. Žalovaný uvedl ve smlouvě číslo účtu pro čerpání úvěru , č. účtu, .Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že původní věřitel odeslal na účet, který žalovaný ve smlouvě označil, částku 5 000 Kč dne 18. 11. 2021 a částku 10 000 Kč dne 25. 11. 2021.Pohledávka byla postoupena žalobkyni, což bylo zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávky, ze seznamu postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky.Z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni na předmětnou pohledávku částku 2 850 Kč.Z výzvy k zaplacení soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení poskytnuté částky výzvou ze dne 2. 6. 2025.Z dalších důkazů nebyla učiněna zjištění podstatná pro rozhodnutí věci.O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitel poskytl na účet, který žalovaný ve smlouvě o úvěru označil, peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Úrok ve výši 457,50 % ročně byl sjednán v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o úvěru je neplatná, pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena žalobkyni.Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Hmotněprávní posouzení věci vychází zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z také ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný – spotřebitel – jednali o uzavření smlouvy o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku.Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Dle rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 lze za dobré mravy považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti.Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Soud uzavřel, že v daném případě byl sjednaný úrok tím stěžejním, co vedlo věřitele k uzavření smlouvy o úvěru, neboť jen těžko si lze představit situaci, že by bez úroku v této výši byla smlouva o úvěru se žalovaným uzavřena. Soud proto považuje smlouvu o úvěru jako celek za neplatnou.Z hlediska dobrých mravů je dle ustálené judikatury úroková míra v rozporu s dobrými mravy tehdy, pokud výše sjednaných úroků podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době jejich sjednání, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů a půjček. Za nepřiměřenou se úroková sazba považuje u tohoto druhu úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru tehdy, pokud přesahuje obvyklou úrokovou míru přibližně trojnásobně, kdy původně sjednaná úroková sazba trojnásobek těchto obvyklých úroků výrazně přesáhla. Podle statistických údajů dostupných na internetu se v roce 2021 v bankovním sektoru pohybovala úroková sazba srovnatelných spotřebitelských úvěrů okolo 8 % ročně (mimo úvěrů na bydlení). Daná smlouva zněla na zápůjční úrokovou sazbou 457 % ročně, přípustná tolerance byla tedy mnohonásobně překročena.S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 580 a ustanovení § 588 občanského zákoníku.Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.Přijetím částky 15 000 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil, žalovaný uhradil do podání žaloby 2 850 Kč, bylo jeho povinností bezdůvodné obohacení ve výši 12 150 Kč vydat žalobkyni. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena dle § 1879 občanského zákoníku. Výrokem rozsudku pod bodem I soud uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Žalovaný je povinen platit úroky z prodlení v návaznosti na předžalobní výzvu, kterou žalobkyně odeslala doporučeně dne 2. 6. 2025. Žalovaný nepochybně mohl do konce měsíce června 2025 dluh zaplatit, a jestliže tak neučinil, pak se od 1. 7. 2025 ocitl v prodlení. Výrokem rozsudku pod bodem II soud žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl.Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť neúspěch žalobkyně se týkal pouze části příslušenství pohledávky. Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč (sazebník soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a dále při stanovení výše advokátovy odměny soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025. Advokát poskytl žalobkyni tři úkony právní služby. Podle § 14b advokátního tarifu činí v dané věci mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby částku 400 Kč (1- převzetí a příprava, 2 – výzva před podáním žaloby, 3 – sepis žaloby), ke každému úkonu právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč. K mimosmluvní odměně a paušální náhradě hotových výdajů byla připočtena částka odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 občanského soudního řádu, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud právo na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznal, nevyšly v průběhu řízení najevo (§ 150 občanského soudního řádu). Povinnost platit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.