17 C 126/2025-37 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 6. 2. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 870,53 Kč s příslušenstvím, dále částky 69,88 Kč jako smluvní pokuty a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila tím, že dne 2. 4. 2024 uzavřela se žalovaným distančním způsobem prostřednictvím internetové stránky www.flexifin.cz smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 500 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit spolu s příslušenstvím formou pravidelných denních splátek. Součástí Smlouvy byly rovněž všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, formulář , Anonymizováno, , předpis splátek, souhlas se zpracováním osobních údajů a další dokumenty. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, proto žalobkyně ke dni 1. 8. 2024 Smlouvu vypověděla a žalovaný je tak ke dni 2. 8. 2024 v prodlení. Žalobkyně se kromě jistiny domáhá též zaplacení smluvního úroku, poplatku za vyplacení tranše úvěru, poplatků za volitelné služby „Presto“ a „Klidné spaní“ a smluvní pokuty. Žalovaný na dluh neuhradil ničeho.2. Žalovaný se k žalobě přes poučení a výzvy soudu nevyjádřil. Soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:3. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 2. 4. 2024 (čl. 14 – 18) soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 500 Kč s možností postupného čerpání až do výše 41 200 Kč. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem prostřednictvím internetových stránek žalobkyně, přičemž žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky spolu s úrokem ve výši 1,066 % denně, poplatky za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky a dalšími náklady, roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) činí 2 404,99 %.4. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti (čl. 19) a z výpisu identifikovatelných příjmů (čl. 22) soud zjistil, že žalobkyně posuzovala výši čistého měsíčního příjmu žalovaného 21 400 Kč, přičemž žalovaný sám uvedl částku 20 000 Kč. Žalovaný dále uvedl pravidelné měsíční výdaje na bydlení v částce 3 000 Kč a ostatní zbytné výdaje v částce 2 000 Kč s tím, že v domácnosti je sám. Disponibilní měsíční příjem žalovaného je uveden v částce 13 300 Kč.5. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli (čl. 23) soud zjistil, že dne 2. 4. 2024 byla na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, převedena částka 5 500 Kč, odpovídající sjednané výši první tranše úvěru. Tato částka byla žalovanému poskytnuta bezhotovostním převodem z účtu žalobkyně, přičemž variabilní symbol transakce odpovídá číslu úvěrové smlouvy.6. Z e-mailové výpovědi smlouvy ze dne 1. 8. 2024 soud zjistil, že žalobkyně informovala žalovaného o ukončení smlouvy a zároveň jej vyzvala k úhradě celého dluhu. Žalovaný na výzvu nereagoval a dluh neuhradil.7. Z předžalobní výzvy ze dne 27. 11. 2024 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky, a to před podáním žaloby. Výzva obsahovala specifikaci dluhu a byla zaslána v souladu s ustanovením § 142a o. s. ř. Žalovaný na výzvu nereagoval a částku neuhradil.8. Žalobkyni byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdila a vysvětlila, jakým způsobem zkoumala schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr a doplnila důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalovaného splácet úvěr, především okolnosti ověření žalovaným uváděných příjmů a výdajů.9. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala vyjádřením, v němž uvedla, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla dle interní metodiky schválené Českou národní bankou, a to v souladu s požadavky zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdí, že při ověřování úvěruschopnosti vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, které se týkaly počtu členů domácnosti, příjmů a výdajů, a dále z ověřených informací získaných prostřednictvím licence AISP, konkrétně od společnosti Kontomatik. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný autorizoval přístup k informacím o svém bankovním účtu, na základě čehož žalobkyně získala výpis z běžného účtu, který připojila k vyjádření. Žalobkyně rovněž provedla kontrolu žalovaného v několika veřejných i komerčních registrech, včetně centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, registru neplatných dokladů, registru TelcoScore, registru hledaných osob, registru politicky aktivních osob, katastrálního rejstříku a sankčních seznamů. Na základě těchto informací žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet, a proto na žalobě nadále trvá.10. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobkyně uzavřela s žalovaným distančním způsobem (tj. prostřednictvím internetových stránek provozovaných žalobkyní) dne 2. 4. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru v maximální výši 41 200 Kč, s konečným termínem čerpání do 23. 9. 2025. Podle této smlouvy poskytla žalobkyně dne 2. 4. 2024 převodem na bankovní účet žalovaného peněžní prostředky ve výši 5 500 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 1,066 % denně z nesplacené části jistiny, poplatkem za vyplacení tranše ve výši 1,99 % z vyplacené částky a poplatky za volitelné služby „Presto“ (165 Kč) a „Klidné spaní“ (84,18 Kč). V případě prodlení se žalovaný zavázal hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný nehradil úvěr řádně a včas, proto žalobkyně smlouvu ukončila a zesplatnila dluh ke dni 1. 8. 2024. Žalovaný dlužnou částku ke dni splatnosti neuhradil a je se zaplacením zůstatku dluhu v prodlení. Z posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že žalovaný má čisté měsíční příjmy ve výši 21 400 Kč, přičemž žalobkyně provedla ověření jeho schopnosti splácet úvěr. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní výzvou ze dne 27. 11. 2024.11. Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba důvodná jen částečně.12. Po doplnění vyjádření žalobkyně ze dne 29. 8. 2025 a předložení výpisu z běžného účtu žalovaného, získaného prostřednictvím služby Kontomatik na základě autorizace žalovaného, dospěl soud k závěru, že žalobkyně nakonec prokázala, že úvěruschopnost žalovaného posoudila řádně. Výpis z účtu obsahoval konkrétní údaje o příjmech žalovaného, které odpovídaly tvrzené výši čistého měsíčního příjmu 21 400 Kč, přičemž nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující jeho platební neschopnosti. Soud tak na základě nově předložených důkazů uzavřel, že žalobkyně splnila požadavky § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě dostatečných, spolehlivých a přiměřených informací.13. Soud však po důkladném zhodnocení práv a povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru dospěl k závěru, že Smlouva je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 576, § 577 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a to z důvodu rozporu jejího obsahu s dobrými mravy. Konkrétně se jedná o ujednání o výši úroku ve výši 1,066 % denně, což odpovídá roční úrokové sazbě 389,09 %, přičemž RPSN činí v daném případě 2 404,09 %. Takto extrémně vysoké úročení výrazně překračuje rámec obvyklé praxe na finančním trhu, kde podle veřejně dostupných údajů České národní banky činila průměrná úroková sazba u spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem v době uzavření smlouvy přibližně 10 % ročně. Sjednaný úrok je tedy téměř čtyřicetinásobkem běžné sazby, což představuje nepřiměřenou a neakceptovatelnou míru zatížení spotřebitele. Soud má za to, že takto nastavená úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z., a že její nemravnost je natolik zásadní, že zasahuje do samotné podstaty právního jednání. Vzhledem k tomu, že se jedná o ujednání, které bylo pro žalobkyni zjevně podstatné a určující pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru, nelze dovodit, že by k uzavření smlouvy došlo i bez této neplatné části. Smlouva je proto neplatná jako celek, a to absolutně, ve smyslu § 588 o. z., k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti.14. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (např. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli však úrok, který několikanásobně překračuje běžnou sazbu. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posou