8 C 208/2025-17 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 162 991,60 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené se právním předchůdcem žalobce (, právnická osoba, ) dne 4. 2. 2022, č. , hodnota, . Nárok zdůvodňoval tak, že po prověření úvěruschopnosti žalovaného poskytl jeho právní předchůdce žalovanému hotovost ve výši 76 000 Kč, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se na základě smlouvy zavázal úvěr splácet spolu se smluvním úrokem a poplatky. Celkově se žalovaný původnímu věřiteli zavázal uhradit částku ve výši 167 685 Kč v 24 měsíčních splátkách po 6 987 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto se stala zbylá nesplacená část úvěru včetně příslušenství splatnou dne 2. 7. 2022. Pohledávka byla postoupena až na žalobce. Žalobce se nyní domáhá nesplacené jistiny, úroků, nákladů na úvěr a posouzení, poplatků.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.).Soud učinil o skutkovém stavu následující závěr z níže uvedených důkazů:Ze smlouvy o úvěru ze dne 4. 2. 2022 soud zjistil, že se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému částku 76 000 Kč, ten se zavázal uhradit též poplatek v částce 91 685 Kč, celková dlužná částka činila 167 685 Kč, úroková sazba činila 7740 % pevně po celou dobu smlouvy, výše splátky činila 6 987 Kč měsíčně, RPSN činilo dle smlouvy 11436 %.Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 4. 2. 2022 soud zjistil, že požadovaná výše úvěru činila 10 000 Kč, žadatel uvedl, že žije v nájmu, má základní vzdělání, má dvě vyživované osoby, je nezaměstnaný a jeho čistý příjem je 7 943 Kč z dávek od úřadu práce.Z výpisu plateb soud zjistil, že žalovaný neuhradil žádnou splátku. Žalobce dále doložil dokumenty týkající se postoupení pohledávky, oznámení o postoupení dlužníkovi a předžalobní výzvu.O skutkovém stavu soud učinil závěr, že žalobce poskytl žalovanému částku 76 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal tuto částku spolu s dalšími poplatky žalobci vrátit, což neučinil.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Soud předně hodnotil úvěrovou smlouvu včetně RPSN ve výši 11436 %, jak bylo uvedeno ve smlouvě. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. 32 Cdo 1490/2019-175 navázal na svou bohatou judikaturu pro předchozí občanský zákoník a konstatoval, že i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Soud v této věci posoudil, že smluvené náklady na úvěr se vymykají i adekvátnímu zvýšení plynoucím z podnikatelského rizika poskytovatele úvěrů jakožto nebankovní instituce. Soud proto uzavřel, že ujednaná výše RPSN se příčí dobrým mravům. Rovněž z judikatury Soudního dvora viz rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“ Již jen z tohoto důvodu je úvěrová smlouva absolutně neplatná.Dále pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu).Pokud jde o charakter odborné péče, tak lze zmínit též judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž tento soud dospěl k názoru, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že