Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném domáhal zaplacení částky 25 270 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že dne 1. 8. 2024 se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru č. , hodnota, -453362, na základě, níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl žalovaný žalobci splatit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 270 Kč. Žalovaný porušil svou povinnost splatit úvěr řádně a včas, když na úvěr zaplatil toliko částku 2 000 Kč. Žalovaný zbylý dluh ani přes výzvu neuhradil.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, tj. nesporoval tvrzení v ní uvedená.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a o. s. ř.Žaloba není důvodná.Skutkový stav zjistil soud následovně:Žalobce poskytl žalovanému částku 15 000 Kč v hotovosti dle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 1. 8. 2024, dle které se žalovaný zavázal úvěr vrátit za 60 týdnů v měsíčních splátkách 454,50 Kč spolu s poplatky a úroky, celkem 27 270 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 70,89 % ročně. Dle karty klienta žalovaný uvedl jako svůj příjem důchod ve výši 13 235 Kč, jako životní výdaje na bydlení uvedl 4 860 Kč. Z přehledu plateb soud zjistil, že v týdnu označeném jako 0, kalendářní týden 31/2024 žalovaný uhradil 2 000 Kč, poté již neuhradil nic.Soud učinil ve věci skutkový závěr, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč, žalovaný před podáním žaloby uhradil celkem 2 000 Kč.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Ustanovení § 86 a násl. ZSÚ podrobně upravují povinnosti poskytovatele úvěru stran posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle § 86 odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Soud předně hodnotil úvěrovou smlouvu včetně úroku ve výši 70,89 % ročně. Podle statistiky úrokových sazeb (spotřebitelské úvěry u bank) – viz ekonomická data ČNB, ARAD – činila obvyklá úroková míra v červenci 2024 v bankovním sektoru 7,47 %. Přestože je obvyklé, že nebankovní poskytovatelé mívají sazby vyšší, neboť se do nich promítá podnikatelské riziko poskytovatele a častokrát i rizikovost dlužníka, kterému banka v žádosti o úvěr nevyhověla, hladina tohoto navýšení se nemůže pohybovat mimo rozumnou úroveň (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde Ústavní soud mimo jiné odkázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4084/12, ve kterých dovodil, že je nepřijatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům /zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům/, které evidentně poškozují práva svých klientů.). Rovněž Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. , spisová značka, zopakoval, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Soud v této věci posoudil, že smluvené úroky se vymykají i adekvátnímu zvýšení plynoucímu z podnikatelského rizika poskytovatele úvěrů jakožto nebankovní instituce. Soud proto uzavřel, že ujednaná výše smluvního úroku se příčí dobrým mravům, což působí neplatnost celé úvěrové smlouvy.K tomu lze dále odkázat na stručný a výstižný závěr z rozsudku Krajského soudu v , adresa, , č. j. , spisová značka, dle kterého pokud jsou smlouvy s nemravně vysokými úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti, je absolutně neplatná celá smlouva a nikoliv jen oddělitelné ujednání o nemravných úrocích. Ustanovení § 576 o. z. nelze na takové případy aplikovat. Rovněž z judikatury Soudního dvora plyne, že by neměl být považován za neplatný pouze úrok („odměna“), tj. neměl by být soudem pouze měněn sjednaný úrok na úrok obvyklý, jelikož takový postup vede k setrvávání poskytovatelů na jejich nemravných praktikách. Viz rozhodnutí ve věci C-520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Dále pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Pokud jde o charakter odborné péče, tak lze zmínit též judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , v němž tento soud dospěl k názoru, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13,který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet žalobce neprověřil zejména výdaje žalovaného. Vzhledem k tomu, že první splátka úvěru ve výši 2 000 Kč byla uhrazena vzápětí po uzavření smlouvy, lze mít důvodně za to, že žalobce poskytl žalovanému hotovost již sníženou o tuto první splátku tak, aby byl navozen dojem schopnosti splácet a vylepšen poměr roční procentní sazby nákladů vůči jistině. Žalovaný tak úvěruschopný zjevně nebyl.Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, tedy tuto jistinu je povinen žalovaný žalobci vrátit. Žalovaný doposud uhradil žalobci částku 2 000 Kč, soud proto výrokem I. zavázal žalovaného k doplatku dluhu ve výši 13 000 Kč. Žalobce z neplatné smlouvy nemá právo na žádné úroky, poplatky ani na smluvní úroky, které nebyly platně sjednány. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. , spisová značka, ze dne 20. 4. 2022, nárok na zákonný úrok z prodlení vznikne žalobci až poté, co případně žalovaný nedodrží splatnost zbývající jistiny určenou soudem. Lhůtu k plnění výroku I. soud určil v souladu s § 160 o.s.ř. jako třídenní.Výrokem II. soud zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu nad rámec poskytnuté původní částky.O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl prakticky shodný.