13 C 128/2021-28 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 4 410 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 1 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 410 Kč právnímu předchůdci žalobkyně splatit do 18. 9. 2015. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že žalovaný se nejdříve zaregistroval na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně [webová adresa], kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Po dokončení registrace žalovaný zaslal právnímu předchůdci žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, načež mu byl zaslán návrh smlouvy, který žalovaný akceptoval zadáním SMS kódu, jenž mu byl zaslán na jeho telefonní číslo. Předmětné finanční prostředky žalovaný následně vybral prostřednictvím poukázky s pin kódem pro výběr finančních prostředků u smluvního partnera právního předchůdce žalobkyně. Před uzavřením smlouvy pak právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy nedostál, když právnímu předchůdci žalobkyně ničeho nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Vedle dlužné jistiny a poplatku za poskytnutí úvěru požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení smluvní pokuty v částce 3 000 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného rovněž zaplacení úroku v prodlení, a to za období od 19. 9. 2015, tj. ode dne následujícího po splatnosti úvěru, do zaplacení v zákonné výši. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou. 1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 2. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému částku 1 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 410 Kč splatit do 18. 9. 2015. V případě prodlení se splacením úvěru byl žalovaný dle článku 3) smlouvy povinen uhradit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč. Dle doloženého náhledu do systému [anonymizována tři slova] [právnická osoba], [anonymizováno] byly žalovanému finanční prostředky ve výši 1 000 Kč vyplaceny dne 29. 8. 2015. 1. Dopisem ze dne 15. 1. 2018 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 15. 1. 2018, k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek z téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. 1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Předmětná smlouva o úvěru pak byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je vzhledem k datu uzavření smlouvy myšlen zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, dle jehož ustanovení § 2 písm. 1 a) se elektronickým podpisem rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. 1. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za prostý elektronický podpis tvořený zadáním unikátního SMS kódu do příslušného pole v prostředí uživatelského účtu v chráněném webovém rozhraní právního předchůdce žalobkyně, kam měl po provedené registraci na základě přiděleného hesla přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy prostý elektronický podpis postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 ICm 4495/2014 ze dne 28. 1. 2016 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně 33 Icm 547/2016 ze dne 5. 6. 2017). 1. Pro úplnost ještě třeba dodat, že v daném případě nebylo povinností právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť na základě shora citovaného zákonného ustanovení byly z působnosti tohoto zákona vyňaty mimo jiné úvěry s výší nižší než 5 000 Kč. 1. Právní předchůdce žalobkyně své povinnosti z uzavřené úvěrové smlouvy dostál, když žalovanému vyplatil finanční prostředky ve výši 1 000 Kč, avšak žalovaný nikoli, neboť poskytnuté finanční prostředky právnímu předchůdci žalobkyně v dohodnuté lhůtě nesplatil. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. 1. Soud tedy žalobkyni přiznal právo na zaplacení dlužné neuhrazené jistiny úvěru ve výši 1 000 Kč a rovněž právo na zaplacení poplatku (úroku) za poskytnutí úvěru. Výše tohoto poplatku (úroku) se s ohledem na skutečnost, že jde o krátkodobý úvěr, u něhož je výše poplatku (úroku) sjednána pevnou částkou, a tudíž nedochází k jeho navyšování ani při prodlení žalovaného s úhradou, nejeví jako nepřiměřená. Vzhledem k prodlení žalovaného s úhradou je žalobkyně oprávněna po žalovaném požadovat také zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Úrok z prodlení přitom žalobkyně požaduje od prvního dne prodlení v zákonné výši. 1. Právo na zaplacení smluvní pokuty v částce 3 000 Kč však soud žalobkyni nepřiznal. K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se ve své judikatuře opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud České republiky, přičemž za kritéria, na jejichž základě je třeba přiměřenost sjednané smluvní pokuty posuzovat, označil účel smluvní pokuty, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter či hodnotu zajištěného závazku a vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 3968/2013 ze dne 19. 3. 2014 či rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 1272/2015). V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 131/2012 ze dne 29. 8. 2013 pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že„ pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky je možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení.“ Soud má za to, že v tomto případě by smluvní pokuta plnila své funkce (tj. funkci preventivní, uhrazovací a sankční) i tehdy, pokud by byla sjednána ve výši nižší, než je trojnásobek poskytnuté jistiny a že výše sjednané smluvní pokuty neodpovídá hodnotě zajištěného závazku. S odkazem na shora citovanou judikaturu ji je tak třeba považovat za nepřiměřenou s ohledem na nepoměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a smluvní pokuty, kdy tuto smluvní pokutu by v daném případě byl žalovaný povinen zaplatit byť za jediný den prodlení. Ujednání o smluvní pokutě soud proto posoudil jako ujednání, které ve smyslu § 1813 občanského zákoníku zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K takovému ujednání není možno dle § 1815 občanského zákoníku přihlížet a soud tak musel žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty, zamítnout. 1. Právo na náhradu nákladů řízení by měl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalovaný, který byl v řízení převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo