20 C 1/2022-48 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 143 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou se žalovaným žalobkyně uzavřela elektronicky dne [datum] a na základě kterému mu vyplatila částku 5 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni mimo poskytnutou půjčku, také poplatek z prodlení. Na základě této smlouvy tedy žalobkyně požaduje po žalovaném uhradit jednak poskytnutou částku, pak také poplatek za poskytnutí půjčky, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu za období od 9. 3. 2021 do 30. 9. 2021 ve výši 0,1% denně, tj. 1 030 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud následně nařídil jednání, ke kterému se nikdo nedostavil, když žalobkyně se omluvila a žalovaný zůstal nečinný. 3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] dálkovým způsobem podepsána smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta ze strany žalobkyně částka 5 000 Kč, jak soud zjistil z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady. Současně soud zjistil totožnost žalovaného z fotokopie občanského průkazu. 4. Z dokumentu nazvaného EUCB REQUEST soud zjistil, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného a z tohoto důkazu bylo zjištěno, že součet opožděně splacených půjček činí 14 689 Kč, z registru platebních informací soud zjistil, že v rámci platební historie je žalovaný rizikovým klientem (zvýrazněné mínus), měl 4 neukončené smlouvy, kdy velká část splátek byla vymáhána mimosoudně. Z výpisu z účtu u [anonymizováno] za leden až duben 2021 a listopad až prosinec 2020 – [anonymizováno] účet soud zjistil, že žalovaný splácel různé úvěry, když současně byl zjištěn příjem žalovaného, a to v lednu 2021 ve výši 35 612 Kč, v prosinci 36 922 Kč, listopadu 37 568 Kč, v dubnu 38 374 Kč, v březnu 26 453 Kč a únoru 32 927 Kč. Z žádného výpisu nebylo zjištěno, kolik platí žalovaný za bydlení, cestování do práce a zpět atd., kolik činí jeho pravidelné výdaje, když jedinými pravidelnými výdaji byly výběry z bankomatu a splátky úvěrů. 5. Na základě shora uvedených zjištění má soud za prokázané, že mezi žalovaným a žalobkyní byla podepsána smlouva o zápůjčce dle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který stanoví, že„ přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ Dle § 2392 odst. 1 o. z.„ lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.“ Žalovanému byly na základě uzavřené smlouvy vyplaceny sjednané finanční prostředky, které se žalovaný zavázal vrátit v dohodnuté lhůtě i s příslušenstvím. 6. Jelikož žalovaný ve smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, je soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ,„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 7. Žalobkyně před uzavřením smlouvy žádala od žalovaného informace o jeho finanční situaci. Avšak u žalovaného byly ověřeny pouze příjmy, a to z výpisu z účtu když výdaje řádně ověřeny nebyly. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že žalovaný má úvěry, které splácí, když současně bylo zjištěno z interního šetření samotné žalobkyně, že žalovaný má 4 zápůjčky, když s vrácením velké částí peněžních prostředků byl žalovaný již po splatnosti. 1. Bez dostatečně ověřených údajů o příjmech a výdajích řádnou analýzu finančního rozpočtu žalovaného nelze provést, a proto si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) ZSÚ, který stanoví, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“. Proto má soud za to, že žalobkyně dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Právní úprava je orientovaná na ochranu spotřebitele (jakožto slabší smluvní strany) před neschopností splatit úvěr, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – poskytovatele spotřebitelského úvěru, který musí soudu předložit doklady o příjmech a výdajích spotřebitele tak, aby mohlo být ověřeno, že skutečně řádně ověřil tvrzení žalovaného o jeho finanční situaci. Přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele je přitom myšlenkový postup, který musí být přezkoumatelný a údaje poskytnuté spotřebitelem musí být ve smyslu shora citované judikatury doloženy objektivními podklady. 1. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posuzována řádně a s náležitou péčí, což má za následek neplatnost smlouvy o zápůjčce v souladu s § 87 odst. 1 ZSÚ, kdy platí, že„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, i když mu poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., který stanoví, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ 1. Za této situace byl žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tj. částku ve výši 5 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., který stanoví, že„ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.“ Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou přitom splatné dnem následujícím po dni, do kterého byl žalovaný povinen plnit dle výzvy žalobkyně. Žalobkyně odeslala výzvu žalovanému dne 7. 9. 2021 a jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému uvedená výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o.