20 C 181/2021-24 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 12 524 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 784 Kč od 22. 2. 2020 do zaplacení. K předmětné částce uvedla, že dne [datum] uzavřela se žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě které poslala na účet žalovaného částku 9 600 Kč. Současně s poskytnutou částkou se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni částku 2 184 Kč jako poplatek za poskytnutí zápůjčky. Dále žalobkyně uvedla, že jak poplatek, tak jistina byly splatné 21. 2. 2020. Žalovaný uhradil na dluh 6 300 Kč, částkou byla umořena smluvní pokuta a částečně náklady spojené s uplatněném pohledávky v původní výši 2 500 Kč za 5 zaslaných upomínek. Žalobkyně dále uvedla, že smlouva byla uzavřena dálkovým přístupem prostřednictvím webové stránky [webová adresa] podpisem prostřednictvím žalovanému zaslaného SMS kodu. V důsledku prodlení žalobkyně po žalovaném požaduje částku jistiny a poplatku 11 784 Kč, zbylé neuhrazené náklady spojené s uplatněním pohledávky 740 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 11 784 Kč od 22. 2. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. 3. Účastníci dne [datum] podepsali smlouvu o zápůjčce prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (podpisem smlouvy žalovaným formou zaslaného SMS kodu). Ve smlouvě se účastníci dohodli na poskytnutí částky 9 600 Kč, která byla uhrazena na bankovní účet žalovaného (oznámení o provedení příkazu k úhradě) a žalovaný se zavázal uhradit nejen částku 9 600 Kč, ale také poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 184 Kč. Datum splatnosti bylo dohodnuto na 21. 2. 2020 Smlouva obsahuje rovněž ceny za výzvy k úhradě – za každou výzvu 500 Kč. V případě prodlení byl žalovaný povinen hradit smluvní pokutu 0,1 % dlužné částky denně. Ze Všeobecných obchodních podmínek soud zjistil základní informace k poskytnutí zápůjčky. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu upomínkou ze dne 6. 4. 2020. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva ze dne 6. 4. 2021 (odeslaná téhož dne), ve které byl vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů od doručení. 4. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi účastníky byla podepsána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva o zápůjčce dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ Žalovaný na základě smlouvy čerpal částku ve výši 9 600 Kč. Žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním této smlouvy úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který jednal jako spotřebitel, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Soud vzal za prokázané, že příjmy ani výdaje žalovaného nebyly před podpisem smlouvy o zápůjčce zkoumány ani ověřeny žádnými doklady, když žalobkyně na výzvu soudu sdělila, že k posuzování úvěruschopnosti není schopna ničeho doložit. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěr splatit. Žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žádné dokumenty nedoložila a tím neprokázala, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud proto uzavřel, že smlouva o zápůjčce (úvěru) je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně nesplnila svou povinnost doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, i když mu poskytla předmětnou zápůjčku, soud konstatuje, že předložená smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., který stanoví, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ 8. Avšak soud má na základě shora předložených listinných důkazů za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 9 600 Kč a žalovaný jí naopak uhradil 6 300 Kč. Žalovaný žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení (podle § 2991 odst. 2 o. z.,„ se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, atd.“) dluží celkem 3 300 Kč. Rovněž žalobkyni vzniklo právo na úhradu úroku z prodlení. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne po dni, do kterého byl žalovaný povinen plnit. K vrácení bezdůvodného obohacení byl žalovaný vyzván v předžalobní výzvě ze dne 6. 4. 2021 (žalovanému byla odeslána dne 6. 4. 2021), ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému uvedená výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že„ došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“, tedy dne 9. 4. 2021, žalovaný byl na základě výzvy povinen plnit do tří dnů, tj. do 12. 4. 2021. Žalobkyni tak vzniklo právo na jistinu 3 300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 300 Kč od 13. 4. 2021 do zaplacení ve smyslu § 1970 o. z., který stanoví, že„ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ve zbytku byl soud nucen žalobu zamítnout. 9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná a žalovaný tak má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.