20 C 211/2021-27 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 9 898 Kč příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], kterou se žalovanou uzavřela předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] Na základě této smlouvy žalovaná obdržela částku 7000 Kč, když tuto částku měl vrátit do 22. 6. 2019. S ohledem na skutečnost, že částka nebyla vrácen ve smluvený den, je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny, tj. 2 898 Kč, náklady na upomínání ve výši 100 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 774,12 Kč (z dlužné částky od 23. 6. 2019 do 10. 8. 2020) a zákonný úrok z prodlení z částky 7 000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení. 2. Žalobkyně následně vzala žalobu částečně zpět, a to co do zaplacení nákladů upomínání ve výši 100 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 898 Kč. Soud proto v souladu s § 96 odst. 1,2 o.s.ř. řízení částečně co do této částky zastavil, a to výrokem I. tohoto rozsudku. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o.s.ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že společnost [právnická osoba] žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] [číslo] poskytla částku 7 000 Kč v hotovosti, když smlouva obsahuje podpis žalovaného. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Žalobkyně nedoložila, že předchůdkyně posoudila schopnost žalovanéh úvěr splatit. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na základě dohody o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 8. 9. 2020 odeslaným následujícího dne. Současně byla přípisem vyzvána k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od jeho obdržení. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky i předžalobní výzvou ze dne 9. 3. 2021, která byla odeslána dne 11. 3. 2021. 5. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalovanému byla v hotovosti vyplacena částka 7000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním této smlouvy úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), který jednal jako spotřebitel, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Toto nebylo splněno. Předchůdkyně žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) ZSÚ, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žádné dokumenty žalobkyně nedoložila a tím neprokázala, že její předchůdkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 ZSÚ,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nesplnila svou povinnost doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalované, i když jí poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., který stanoví, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ 8. Avšak soud má na základě shora předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 7 000 Kč, tuto částku žalovaný žalobkyni nevrátil. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni). Žalovaný žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, z titulu bezdůvodného obohacení (podle § 2991 odst. 2 o. z.,„ se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, atd.“) dluží 7 000 Kč. Žalobkyni vzniklo i právo na úhradu úroku z prodlení. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne po dni, do kterého byl žalovaný povinen plnit. K vrácení bezdůvodného obohacení byl žalovaný vyzván přípisem o postoupení pohledávky ze dne [datum] (žalovanému byl odeslán dne 9. 9. 2020), ve kterém žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému uvedená výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že„ došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“, tedy dne 14. 9. 2020 a žalovaný byl na základě výzvy povinen plnit do 10 dnů, tj. do 24. 9. 2020. Soud proto žalobkyni přiznal právo na zákonný úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to od 25. 9. 2020 do zaplacení. Ve zbytku požadovaného nároku soud žalobu zamítl (výrok III.), když se jednalo o plnění z absolutně neplatné smlouvy. 8. O náhradě nákladu řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když každý z účastníků měl ve věci úspěch částečný. Žalobkyně byla úspěšná co do 7 000 Kč s příslušenstvím (cca 65%) a neúspěšná, co do požadavku na zaplacení částky 2 898 Kč, 774, 12 Kč a zákonných úroků z prodlení do 24. 9. 2020 (35%), tedy soud žalobkyni přiznal 30% z celkových nákladů. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a náklady právního zastoupení, tj. odměna za zastupování účastníka advokátem ve výši 600 Kč podle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, za tři úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu - žaloba, předžalobní výzva k plnění). Za každý provedený úkon pak náleží žalobkyni náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky, tj. celkem částka 300 Kč. Soud aplikoval § 14b vyhlášky, když má za to, že ve věci se jedná o formulářovou žalobu v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, tj. o návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se odlišuje jen v minimální míře, a to takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob a účastníků předmětu řízení dostatečně individualizován, kdy základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření bude totožný či jen s drobnými odchylkami, z rozhodovací praxe soudu je známo, že obdobné návrhy žalobkyně podala mnohokrát, a to například ve věcech vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 20 C 175/2021, 20 C 134/2021. Celkové náklady (včetně 21 % DPH z odměny a náhrad advokáta) činí 1 489 Kč, tedy soud žalobkyni přiznal 30% z této částky, tj. 447 Kč.