5 C 146/2022-35 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 22 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 7. 2015 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 8. 12. 2007, kterou s žalovanou uzavřela její předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 25 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 17 400 Kč, a to v 53 týdenních splátkách v hotovosti po 800 Kč Poslední splátka byla stanovena na 13. 12. 2008. Žalovaná uhradila pouze 20 000 Kč Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 53 týdnů od data podpisu, tj. 13. 12. 2008. 2. Žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná. Soud ve věci rozhodl v souladu s § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání. 3. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. [právnická osoba] a žalovaná uzavřely dne 8. 12. 2007 smlouvu o půjčce [číslo]. Žalované byla vyplacena ze strany předchůdkyně žalobkyně částka 25 000 Kč v hotovosti, s tím, že žalovaná měla mimo tuto částku zaplatit souhrnný poplatek ve výši 17 400 Kč, a to v 53 týdenních splátkách po 800 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o půjčce. Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k uhrazení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 15. 2. 2022, která jí byla odeslána dne 17. 2. 2022. 4. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek, včetně seznamu postoupených pohledávek (položky [číslo]) ze dne [datum], potvrzení o zaplacení úplaty, a následně z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 9. 2018 a potvrzení o změně názvu žalobkyně soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla nejprve postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno] a následně na žalobkyni. Dopisem ze dne 25. 6. 2015, odeslaným dne 29. 7. 2015, byla žalovaná jednak informována o postoupení pohledávky a jednak byla současně vyzvána k uhrazení dlužné částky do 10 dnů od doručení. 5. Soud v dané věci aplikoval zákon č. 40/1964, občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., který uvedený zákon zrušil, se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, řídí dosavadními právními předpisy. 6. Podle § 657 obč. zák., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák., při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 517 odst. 2 obč. zák., jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. 7. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 8. Na základě předložených listinných důkazů má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 a násl. obč. zák. Soud pro úplnost poukazuje, že smlouva byla sjednána za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a současně před uplynutím transpoziční lhůty pro provedení směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud se proto ani z úřední povinnosti nezabýval tím, zda a jak původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na skutečnost, že v rozhodné době právní úprava uvedenou povinnost poskytovatele úvěru vůbec neupravovala (viz také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 513/2010 nebo ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 9. S odkazem na obsah uzavřené smlouvy soud dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok pouze na zaplacení půjčené jistiny ve výši 25 000 Kč Smluvní ujednání o souhrnném poplatku je dle názoru soudu nutno posoudit jako neplatné ujednání, neboť je neurčité a nesrozumitelné a jako takové je v rozporu s § 37 odst. 1 obč. zák., který stanovuje, že„ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.“ Z předložené smlouvy o půjčce není zřejmé, jakým způsobem dospěl věřitel při jejím uzavírání ke konkrétní výši souhrnného poplatku, jaké dílčí poplatky a za jaké služby související s poskytnutou půjčkou má být dlužník povinen hradit a zda vůbec a jakým způsobem se do výše souhrnného poplatku promítá úroková sazba za poskytnutí půjčky, pročež ze smlouvy není zřejmé, zda byl úrok dohodnut a v jaké výši. Smlouva ani smluvní podmínky rovněž neobsahují ani případné ujednání, z něhož by bylo možné určit, v jakém poměru bude každá splátka započítána na jednotlivé složky souhrnného poplatku. I pokud by tedy souhrnný poplatek v sobě obsahoval úrok, soud by nemohl posoudit, zda byl sjednán v přiměřené výši. Soud nezpochybňuje právo věřitele na úhradu nákladů vzniklých mu v souvislosti s poskytnutím půjčky a na přiměřenou odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, nicméně tak musí při uzavírání smlouvy ujednat dostatečně konkrétním způsobem, aby spotřebiteli bylo zřejmé, za jaké konkrétní služby má tento poplatek hradit a za jakou odměnu mu věřitel peněžní prostředky poskytuje. Tento závěr je navíc posílen faktem, že se zde jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, v němž je třeba spotřebiteli jakožto slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu. Ze všech shora uvedených důvodů považuje soud smluvní ujednání o povinnosti dlužníka zaplatit souhrnný poplatek za absolutně neplatné v souladu s § 39 obč. zák. 10. Nadto lze dále uvést, že i pokud by souhrnný poplatek představoval pouze úrok za půjčení peněžních prostředků, musel by soud konstatovat, že byl sjednán v nepřiměřené výši a tudíž v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z měnové statistiky České národní banky, dostupné na www.cnb.cz, týkající se úrokových sazeb úvěrů poskytovaných bankami domácnostem, soud zjistil, že v prosinci roku 2007 se průměrná výše úrokových sazeb u půjček splatných od 1 roku do 5 let včetně, pohybovala ve výši 13,39 % ročně. Vzhledem k tomu, že původní věřitel požadoval na souhrnném poplatku – úroku přibližně 68,5 % ročně, je zřejmé, že taková výše úroku by převyšovala více než čtyřikrát horní hranici obvyklé úrokové míry. 11. Na základě posuzované smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 25 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky vrátit, žalovaná uhradila celkem na dluh 20 000 Kč a zůstala dlužna na jistině 5 000 Kč. 12. Soud na tomto místě konstatuje, že s ohledem na § 457 obč. zák. platí, že pokud je smlouva zčásti neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co na základě takového neplatného ujednání dostal. V řízení o žalobě o vrácení plnění z (částečně) neplatné smlouvy soud proto může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně. 13. Soud dále přiznal žalobkyni právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a to z dlužné částky 5 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák. Ve zbytku požadované částky soud žalobu částečně zamítl, když souhrnný poplatek byl shledán neplatným. 14. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení byla převážně úspěšná žalovaná, měla by proto právo na náhradu svých nákladů řízení. Ze spisu se však nepodává, že by jí nějaké náklady v řízení vznikly, soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.