4 C 291/2022-32 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 37 912 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] s žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce dne 15. 8. 2012, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit předchůdkyni poplatek ve výši 20 900 Kč, který představuje součet kapitalizovaných úroků ve výši 3 192 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 4 750 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek 12 958 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit v 60 hotovostních týdenních splátkách po 765 Kč do 9. 10. 2013. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům předloženými žalovaným. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Současně bylo z insolvenčního rejstříku ověřeno, zda není vůči žalovanému vedeno insolvenční řízení. Přesto však žalovaný posléze přestal sjednané splátky hradit, poslední splátku uhradil dne 12. 2. 2013. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni ke dni 22. 9. 2016. Nyní tak žalovaný dluží na jistině celkem částku ve výši 37 912 Kč s příslušenstvím. Žalovaný dosud uhradil částku 7 988 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 15. 8. 2012 soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena dne 15. 8. 2012 smlouva o půjčce. Žalovaný podpisem smlouvy stvrdil, že při jejím uzavření převzal v hotovosti částku ve výši 25 000 Kč. Žalovanému tak byla poskytnuta půjčka ve výši 25 000 Kč a tento se zavázal uhradit jistinu a dále úrok ve výši 3 192 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 4 750 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 12 958 Kč. Žalovaný si zvolil hotovostní inkaso splátek (hotovostní) režim, kdy se zavázal dlužnou částku uhradit v 60. týdenních splátkách po 765 Kč v místě svého bydliště. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Dle smluvních podmínek byla úroková sazba sjednána ve výši 19,97 % ročně. Dle čl. 11, pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Zákaznické karta žalovaného nebyla žalobkyní doložena. 4. Dle tabulky umoření uhradil žalovaný na pohledávku žalobkyně celkem částku 7 988 Kč. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 9. 2016 a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. V oznámení o postoupení pohledávky ze dne 22. 9. 2016 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě deseti dnů. Předžalobní výzva ze dne 12. 5. 2022, kterou byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě do 27. 5. 2022, byla žalovanému odeslána dle podacího lístku dne 12. 5. 2022. 6. Při právním posouzení věci vycházel soud z občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění ke dni uzavření smlouvy o půjčce (dále jen "obč. zák."). Uvedený zákon soud aplikoval s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. nového občanského zákoníku (dále jen "o. z.)., který ho zrušil, avšak stanovil, že jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy. 7. Podle ustanovení § 657 obč. zák., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 8. Podle ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 9. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 10. Podle § 1879 o. z., může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. 12. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 13. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně nepředložila zákaznickou kartu, ve které měl žalovaný uvést výši svých příjmů a výdajů, ani nenavrhla a nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření úvěruschopnosti žalovaného. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin. 14. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice poskytla žalovanému na základě uzavřené smlouvy o půjčce částku 25 000 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalovaného půjčku splatit, neboť nezjišťovala příjmy a výdaje žalovaného ověřením předložených listin. V důsledku toho je smlouva o půjčce dle § 39 o. z. neplatná. Jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). 15. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které mu žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 7,05 % ročně dle návrhu žalobkyně. Jedná se o část jistiny ve výši 17 012 Kč (25 000 Kč – 7 988 Kč). Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalovaného tak nastalo na základě zaslané výzvy k úhradě pohledávky ze dne 12. 5. 2022 dnem následujícím po uplynutí lhůty pro zaplacení, tj. 28. 5. 2022. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšný ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byl nečinný.