28 C 295/2025-42 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 33 298,18 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku 25 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 25 000 Kč zaplatit žalobkyni úrok ve výši 8 298,18 Kč. Tato smlouva pak byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalované na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích a také z lustrací provedených v příslušných registrech; žalobkyně však doklady o tvrzení žalované o příjmech a výdajích ani výstupy z daných registrů nedisponuje. Žalovaná sjednané splátky řádně nehradila. Žalobkyně dále v žalobě požadovala úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 33 298,18 Kč od 31. 10. 2024 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Podáním ze dne 3. 9. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 3 590,52 Kč včetně úroku z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 31. 10. 2024 do zaplacení. Uvedla, že žalovaná ještě před podáním žaloby uhradila k rukám právní předchůdkyně žalobkyně částku 3 590,52 Kč.4. Dle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.5. S ohledem na uvedené soud rozhodl dle § 96 odst. 2 o. s. ř. tak, že výrokem I. řízení v rozsahu zpětvzetí návrhu zastavil.6. Ve zbytku se soud žalobou věcně zabýval a za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., rozhodl bez nařízení jednání.7. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku 25 000 Kč a žalovaná se zavázala společně s jistinou do 30. 5. 2025 zaplatit žalobkyni taktéž úrok ve výši 18 086,24 Kč, a to ve 12 měsíčních splátkách po 3 590,52 Kč. Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly Obchodní podmínky , Anonymizováno, dle nichž udělila žalovaná souhlas s lustrací její osoby v registru SOLUS, CNCB a CBCB. Z výpisu z běžného účtu právní předchůdkyně žalobkyně je patrno, že dne 30. 5. 2024 byla z účtu č. , č. účtu, vedeného na jméno , Jméno žalované, přijata verifikační platba ve výši 0,01 Kč a následně téhož dne byla právní předchůdkyní žalobkyně na uvedený účet vyplacena částka 25 000 Kč. Dopisem ze dne 30. 10. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu.8. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 ve spojení s doručenou datovou páskou obsahující seznam postupovaných pohledávek (čímž byla uzavřena dílčí smlouva o postoupení pohledávek) byla pohledávka za žalovanou postoupena spolčeností , právnická osoba, na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 18. 12. 2024. K úhradě dlužné pohledávky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 18. 12. 2024 odeslanou dle podacího lístku téhož dne, v níž jí byla k úhradě určena lhůta tří dnů.9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský 28 C 295/2025zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“10. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat,“ a s § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“11. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 ve znění účinném do 23. 7. 2021 platí, že „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“12. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kliknutím na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní po dřívějším ověření totožnosti žalované prostřednictvím verifikační platby. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.14. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni 30. 5. 2024) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“15. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“28 C 295/202516. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel