Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 11 450 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o kontokorentním úvěru, kterou se žalovaným uzavřela dne 28. 7. 2021, a na základě které mu umožnila přečerpat jeho běžný účet až do výše úvěrového limitu ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splácet společně s úrokem ve výši 8,05 % ročně. Žalovaný postupně úvěr čerpal, následně však svou povinnost splácet řádně a včas neplnil, a proto žalobkyně prohlásila veškeré pohledávky ze smlouvy za splatné ke dni 29. 11. 2024. Žalobkyně dále uvedla, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když kontrolu provedla prostřednictvím výpisů z jeho bankovního účtu, lustracemi v databázích CBCB, neplatných dokladů, ISIR, CEE, dále v interních blacklistech, fraudlistech a dalších, z čehož zjistila jeho životní náklady a příjmy. Po důkladné analýze veškerých zjištěných informací dospěla žalobkyně k závěru, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně současně uvedla, že vycházela z průměrného příjmu žalovaného ve výši 23 220 Kč a z průměrných výdajů ve výši 13 870 Kč, které zahrnovaly životní náklady jak pravidelné, tak nepravidelné.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Na základě listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav.4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 22. 2. 2021 uzavřena Smlouva o Poštovním účtu, na základě které se žalobkyně zavázala vést pro žalovaného účet č. , č. účtu, a poskytovat platební služby s ním spojené, a žalovaný se zavázal hradit sjednané poplatky dle Sazebníku.5. Žalobkyně a žalovaný následně dne 28. 7. 2021 uzavřeli smlouvu o kontokorentu č. , Anonymizováno, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému neúčelový revolvingový úvěr na dobu neurčitou, a to až do výše úvěrového limitu 10 000 Kč formou přečerpání běžného účtu č. , č. účtu, do záporného zůstatku. Žalovaný se zavázal úvěr žalobkyni splácet společně s úrokem v pohyblivé úrokové sazbě dle Oznámení, která ke dni uzavření smlouvy činila 18,90 % ročně. Žalovaný byl povinen zajistit na bankovním účtu k poslednímu pracovnímu dni kalendářního měsíce dostatek disponibilních peněžních prostředků k automatické úhradě měsíčních splátek úroků, poplatků. Dále měl žalovaný povinnost zajistit na účtu měsíční příjem ve výši alespoň 50 % úvěrového limitu. Dle článku IV. Smlouvy má žalobkyně nárok na zaplacení poplatku ve výši 300 Kč za upomínku a poplatku ve výši 500 Kč za každou výzvu k úhradě dlužné částky (smlouva o kontokorentu). Součástí smlouvy byly učiněny také obchodní podmínky pro kontokorent, dle jejichž článku 9.2. byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit mimo jiné v případě, že bude žalovaný v prodlení s placením úvěru, a to i přes předcházející výzvu k úhradě, v níž bude žalovanému stanovena lhůta 30 dnů k zaplacení. Žalovanému byly současně poskytnuty předsmluvní informace ke kontokorentu a jejich vysvětlení.6. Smlouva o kontokorentu byla uzavřena k žádosti žalovaného, v rámci níž uvedl, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 23 220 Kč, jeho pravidelné měsíční výdaje činí 5 500 Kč a splátky úvěrů bez kreditních karet a kontokorentů činí 1 800 Kč (žádost o poskytnutí úvěru).7. Z výpisu z běžného účtu, a to jak plateb přijatých, tak odeslaných, soud zjistil, že žalovanému byla v období měsíců dubna až července 2021 zasílána mzda od společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . v průměrné výši 24 173 Kč měsíčně. Na bankovní účet žalovaného byly dále v červnu 2021 připsány peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč označené jako „čerpání úvěru“. Žalovaný prostřednictvím tohoto účtu hradil své běžné každodenní potřeby, zejména pak nákupy potravin a další.8. Z výpisu CBCB soud zjistil, že žalovaný měl ke dni podpisu smlouvy o kontokorentu jeden existující kontrakt ze stavebního spoření o nesplacené jistině 164 000 Kč ve výši celkem 240 176 Kč (včetně úroků) a výší měsíčních splátek 3 280 Kč, žalovaný současně nebyl v prodlením se splácením žádné z nich.9. Z výpisu CRIF soud zjistil, že žalovaný 29. 6. 2021 čerpal spotřební úvěr ve výši 20 000 Kč, kdy výše měsíční splátky činí 1 798 Kč a zbývá uhradit částku 18 375,83 Kč.10. Žalovaný na základě smlouvy o kontokorentu načerpal částku celkem 380 730,60 Kč a splatil částku 376 428,17 Kč (historické výpisy z úvěru, přehled splátek, stav dlužné jistiny a příslušenství).11. Žalovaný byl upomínkou žalobkyně upozorněn, že na bankovním účtu neproběhla v plné výši úhrada kontokorentu a k 8. 5. 2024 je v prodlení s úhradou částky 475,41 Kč (1. upomínka). Protože žalovaný dlužnou částku neuhradil, zaslala žalobkyně výzvu k zaplacení dluhu s tím, že k 19. 5. 2024 je stále v prodlení se splacením úvěru ve výši 616,12 Kč a poplatku za výzvu ve výši 500 Kč (1. výzva). Jelikož ani poté žalovaný dlužnou částku neuhradil, zaslala mu žalobkyně další výzvu k zaplacení s tím, že současně byl žalovaný upozorněn na možnost zesplatnění celého dluhu; za tuto výzvu si žalobkyně účtovala poplatek ve výši 500 Kč (2. výzva). Dopisem ze dne 15. 8. 2024 byl žalovaný upozorněn, že v průběhu posledních 3 měsíců neplní podmínky kontokorentu spočívající v nezbytném kreditním obratu na účtu ve výši minimálně 50 % limitu kontokorentu. Jelikož žalovaný tuto podmínku ani nadále neplnil, byl žalobkyní vyzván dopisem ze dne 12. 9. 2024 k dodržení podmínky kontokorentu; tato výzva byla zpoplatněna částkou 150 Kč a dle dodejky byla odeslána dne 13. 9. 2024. Dopisem ze dne 14. 11. 2024, odeslaným žalovanému dne 15. 11. 2024, žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru dnem 29. 11. 2024 a současně oznámila, že ke dni 15. 11. 2024 je limit kontokorentu snížen na částku 0 Kč (oznámení o zesplatnění, dodejka).12. Předžalobní upomínkou ze dne 3. 10. 2025, která byla dle podacího archu odeslána téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 14 774,95 Kč.13. Soud má na základě shora uvedeného za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o účtu v souladu s § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle něhož „Smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet“. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala vést pro žalovaného účet a provádět na něm platební transakce. Dále je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak jak ji upravuje § 2665 o. z., který stanoví, že „ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.“ Dle § 2395 o. z. platí, že: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“14. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. ke dni 28. 7. 2021 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.15. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“16. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestližeze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“19. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové sumě, tj. i k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit, stejně jako je nutno zohlednit i další částky, které spotřebiteli plynou z dalších jeho závazků. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.20. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě informací, které jí poskytl sám žalovaný, a z údajů získaných či vytvořených samotnou žalobkyní. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila žalobkyně výstupy z lustrací žalovaného z veřejně dostupných registrů, z nichž vyplynulo, že žalovaný měl dva aktivní úvěrové závazky, a to spotřební úvěr se splátkou 1 798 Kč měsíčně a úvěr ze stavebního spoření se splátkou 3 280 Kč měsíčně. Příjmy a výdaje žalovaného měla žalobkyně ověřit na základě transakcí na jeho bankovním účtu. Příjmy žalovaného byly takto zjištěny a ověřeny v průměrné výši 24 173 Kč měsíčně. Co se týče výdajové stránky, z výpisů z účtu žalovaného vyplynuly náklady na běžné potřeby (potraviny apod.), avšak ze strany žalobkyně nebylo nijak zjišťováno ani ověřováno, zda žalovaný bydlí v nájmu či ve vlastním domě/bytě či zda má nějaké vyživovací povinnosti. Přitom právě výdaje na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a nelze je v případě potřeby rychle a výrazně omezit, přičemž tyto jsou objektivně zjistitelné (v případě nájemního bydlení např. z nájemní smlouvy, příp. z dokladů o platbách za energie apod.). Žalobkyně tak stran výdajů žalovaného na bydlení vycházela z ničím nepodloženého tvrzení žalovaného. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Rovněž postup, kdy poskytovatel úvěru vychází bez dalšího ze statistických dat (minimální náklady na bydlení) je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů či nepodložených tvrzení žadatele. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahumezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).22. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.23. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svémnedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.24. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“25. Žalovanému byla ze strany žalobkyně postupným čerpáním poskytnuta částka celkem 380 730,60 Kč, na kterou žalovaný uhradil postupnými splátkami celkem 376 428,17 Kč. Soud proto žalovaného výrokem I. zavázal k zaplacení zbývající části neuhrazené jistiny ve výši 4 302,43 Kč.26. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaný má zřejmě i jiné závazky po splatnosti, kdy některé jsou u zdejšího soudu rovněž žalovány a některé jsou i exekučně vymáhány. Jiné informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy. Byť žalovaný má i jiné závazky, tak s ohledem na nízkou výši dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou týdnů od právní moci rozsudku.27. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť na smluvní úrok a poplatky z absolutně neplatné smlouvy žalobkyni nárok nevznikl, a co se týče požadovaných úroků z prodlení, s ohledem na výše uvedené se žalovaný dosud do prodlení s vrácením jistiny nedostal.28. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo převážně procesně úspěšný žalovaný, když soud pro účely posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci zohlednil i požadovaný úrok a úrok z prodlení, který kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.