Žalobkyně se žalobou podanou dne 5. 3. 2026 domáhala zaplacení částky 34 570 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Žalobkyně pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 uzavřené se společností , právnická osoba, Právní předchůdce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru dne 3. 5. 2025 ve výši 22 000 Kč. Následně byl 3.5.2025 úvěr navýšen na 23 100 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit smluvní úrok ve výši 11 470 Kč. Předmětem žaloby je pohledávka v celkové výši 34 570 Kč skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 23 100 Kč, smluvního úroku ve výši 11 470 Kč se splatností ke dni 10. 8. 2025, a to vše se zákonným úrokem z prodlení. Žalovanému byla předžalobní výzva zaslána dne 22. 12. 2025. K ověření úvěruschopnosti na výzvu soudu žalobkyně uvedla, že právní předchůdce vycházel z dokladů poskytnutých žalovaným, z jeho čestného prohlášení ohledně bezdlužnosti a dále byl žalovaný lustrován v registrech SOLUS, CNCB, CNBC, ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Žalobkyně však nedisponuje žádnými listinnými doklady, které žalovaný předkládal původnímu věřiteli k prokázání úvěruschopnosti. Podáním ze dne 21. 4. 2026 žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, a to v rozsahu 1 100 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 1 100 Kč od 11.8.2025 do zaplacení a současně uvedla, že žalovaný dne 2. 6. 2025 na dluh zaplatil 6 160 Kč.2. Žalovaný se k žalobě přes poučení a výzvy soudu nevyjádřil.3. Soud ve věci nevydával platební rozkaz, neboť žalobkyně nedostatečně tvrdila prověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Soud tedy rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Z předložených důkazů bylo soudem zjištěno:5. Z úvěrové smlouvy soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne 3. 5. 2025 s žalovaným smlouvu o úvěru č. , číslo, na částku 22 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit smluvní úrok ve výši 11 470 Kč, tj. 279 % ročně. Z dodatku úvěrové smlouvy bylo prokázáno, že účastníci sjednali výši úvěrové částky celkem 23 100 Kč, s tím že splatnost celého dluhu nastane dne 2.6.2026, přičemž žalovaný je povinen hradit pravidelné měsíční splátky. Z výpisu z účtu , právnická osoba, bylo zjištěno, že dne 3. 5. 2025 bylo na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, připsáno 22 000 Kč a dne 2. 6. 2025 na tentýž účet 1 100 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve spojení s dodatkem č. , číslo, ke smlouvě o postoupení pohledávek a ve spojení se seznamem postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka vůči žalovanému byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2025 ve spojení s dokladem o odeslání zásilky bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Dále z předžalobní výzvy ze dne 18. 12. 2025 ve spojení s podacím lístkem soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu výzvou odeslanou dne 22.12.2025.6. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“) ve spojení s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Zákon o spotřebitelském úvěru vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany.7. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.12. Shora uvedený skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně:13. Právní předchůdkyně žalobkyně před sjednáním smlouvy nesplnila povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka (žalovaného) tak jak jí ukládá § 86 z.s.ú. Splnění této povinnosti je dle § 87 z.s.ú. přitom podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče poskytovatele úvěru předpokládá ověření údajů, které dlužník věřiteli sdělil, resp. objektivně tyto údaje mají být podloženy minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dospěl k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.14. V poměrech této věci žalobkyně sice uvedla, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla prověřena na základě lustrací v několika registrech, uvedené však nedoložila. Nijak také nedoložila, jakým způsobem ověřovala údaje o příjmech a pravidelných výdajích žalovaného, navíc výslovně uvedla, že příslušnou dokumentací nedisponuje. Za těchto okolností lze uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného nebyla v projednávaném případě náležitě posouzena. Důsledkem nesplnění uvedené povinnosti je dle § 87 z.s.ú. neplatnost smlouvy o úvěru.15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podáním ze dne 21. 4. 2026 vzala svou žalobu částečně zpět, soud řízení v rozsahu zpětvzetí dle § 96 odst. 2 o.s.ř zastavil (výrok I.).16. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná pouze zčásti. Mezi účastníky existuje právní poměr z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. Žalobkyně prokázala, že žalovanému poskytla celkem částku 23 100 Kč a žalovaný dosud uhradil 6 160 Kč. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení zbývající jistina v částce 16 940 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy soud pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalobkyně požadovala úhradu celého dluhu, přičemž žalovaný tento okamžik nesporoval. Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobkyní odeslána 22. 12. 2025. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalovanému dne 30. 12. 2025. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem 31. 12. 2025 do prodlení. Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok II.).17. Výrokem rozsudku pod bodem III. pak soud žalobu ve zbytku 16 530 Kč s příslušenstvím zamítl s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani jiných poplatků.18. K povinnosti žalobkyně uhradit doplatek soudního poplatku dle výroku IV. tohoto rozsudku, soud uvádí, že elektronický platební rozkaz dle návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebyl vydán a návrh byl převeden do agendy C z důvodu nedoložení zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyni tak vznikla povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 1729 Kč dle položky 1 bodu 1. písm. b) sazebníku soudních poplatků, jež je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobkyně na tomto poplatku dosud zaplatila pouze 1 383 Kč, zbývá jí tedy doplatit 346 Kč. Poplatková povinnost k doplacení soudního poplatku do výše, jako by byl podán návrh v agendě C, potom vzniká dle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uložením takové povinnosti v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013).19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy úspěch žalobkyně a žalovaného byl v řízení takřka totožný, a proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.20. Lhůtu k plnění povinností výroků tohoto rozsudku soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.