11 C 104/2022-34 — Okresní soud v Jeseníku

1. V odůvodnění tohoto rozsudku uvádí soud pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, neboť jde o rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné (§ 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“). 2. Předmětem řízení zahájeného návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u zdejšího soudu dne 29. 4. 2022 je zaplacení částky 5 502,88 Kč s příslušenstvím, které sestává z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 626,25 Kč (tj. úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 5 502,88 Kč od 16. 8. 2010 do 26. 2. 2016) a úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 5 502,88 Kč od 27. 2. 2016 do zaplacení. Uvedené žádá z titulu smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně“) a žalovaným. 3. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Dne [datum] podepsali právní předchůdkyně a žalovaný listinu nazvanou„ Smlouva o půjčce, již bylo přiděleno [číslo] v níž se uvádí, že se uzavírá dle zákonů č. 40/1964 Sb. a č. 321/2001 Sb. a že její nedílnou součástí jsou„ Smluvní podmínky Smlouvy o půjčce“. Svým podpisem žalovaný potvrdil, že od právní předchůdkyně převzal v hotovosti částku 8 000 Kč jako půjčku, kterou se zavázal právní předchůdkyni vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 888 Kč, a to v 55 týdenních splátkách po 256 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně za žalovaným je dle seznamu postoupených pohledávek předmětem smlouvy o postoupení pohledávek, kterou dne [datum] opatřily svými podpisy právní předchůdkyně i žalobkyně. Postoupení své pohledávky na žalobkyni oznámila právní předchůdkyně žalovanému dopisem odeslaným mu 26. 2. 2016 prostřednictvím České pošty s. p. Žalovaný dosud na tuto pohledávku uhradil částku 6 257,44 Kč, ačkoliv byl o zaplacení upomínán předžalobní upomínkou předanou k poštovní přepravě dne 7. 10. 2020. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. 4. Po právní stránce posoudil soud věc takto: Právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru v podobě půjčky dle § 657 obč. zák. ve spojení s § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. s. ú.“). Je zjevné, že právní předchůdkyně vystupovala při poskytnutí úvěru jako podnikatelka, kdežto žalovaný jako spotřebitel. 5. Žalobkyně vůbec neuvedla, zda právní předchůdkyně zkoumala, jestli bude žalovaný schopen úvěr splácet. K písemné výzvě soudu ze dne 6. 9. 2022 se vyjádřila pouze tak, že smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., který zakotvil povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitelů, a proto právní předchůdkyně touto zákonnou povinností stižena nebyla. Z předložených důkazů soud nezjistil, zda se právní předchůdkyně zabývala poměry žalovaného, zejm. majetkovými (příjmy, výdaje), mající vliv na jeho (budoucí) schopnost úvěr splatit. Nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně zcela rezignovala na svou obecnou povinnost přezkoumat tzv. úvěruschopnost vyplývající z korektivu dobrých mravů a veřejného pořádku, konkrétně ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, která má ústavněprávní dimenzi s ohledem na zásadu rovnosti (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Za takové situace proto soud posoudil uzavřenou smlouvu o úvěru jako (absolutně) neplatnou dle § 39 obč. zák. Žalobkyně tak má právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení (ve výši nezaplacené jistiny) a zaplacení úroků z prodlení z bezdůvodného obohacení žalovaného. 6. Názoru žalobkyně, že právní předchůdkyně nebyla povinna přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, nelze přisvědčit. Ústavní soud, jehož vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), totiž ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, vyjádřil názor, že korektiv dobrých mravů obecným soudům nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Z uvedeného je možno dovodit, že povinnost přezkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr stíhala poskytovatele úvěru i v době, kdy takovou povinnost výslovně žádný právní předpis nestanovil. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Poskytovatelé úvěru tedy měli zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr bez ohledu na to, zda jim byla výslovně uložena zákonem. Pokud tak nečinili, musí to jít k jejich tíži, neboť svým liknavým a neopatrným přístupem mohli (spolu) způsobit strukturální a sociální problémy vysoké míry zadlužení, platební neschopnosti spotřebitelů, tzv. obchodu s chudobou, bezvýsledných exekucí a přílivu lidí zatížených řadou exekucí do šedé ekonomiky. Jednání poskytovatele úvěru, který rezignoval na zjišťování schopnosti spotřebitele splatit poskytnutý úvěr, musí mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. K (absolutní) neplatnosti musí soud přihlížet i bez návrhu; soud musí dokonce z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel úvěru dostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/20). 7. V řízení bylo nicméně prokázáno, že žalovanému právní předchůdkyně poskytla částku 8 000 Kč, z níž žalovaný dosud vrátil částku 6 257,44 Kč. Pohledávka z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. Ve smyslu § 451 a § 457 obč. zák. se žalovaný v rozsahu částky 1 742,56 Kč bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně, potažmo právní předchůdkyně, která tuto svou pohledávku (byť jako pohledávku z platné smlouvy o úvěru) postoupila na žalobkyni. Právě tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni vydat jako bezdůvodné obohacení. 8. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do nároku na zaplacení částky 1 742,56 Kč, představující bezdůvodné obohacení žalovaného, a co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1 742,56 Kč od 18. 6. 2022 do zaplacení, ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta. 9. Pokud jde o úroky z prodlení, je třeba vyjít z toho, že obohacený (zde žalovaný) je bezdůvodné obohacení povinen vrátit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem (zde právní předchůdkyní nebo žalobkyní) požádán, neboť doba splnění nebyla dohodnuta, není stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (§ 563 obč. zák.). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru až žalobou doručenou žalovanému dne 17. 6. 2022. Právo na zaplacení úroků z prodlení soud proto přiznal od 18. 6. 2022. S ohledem na žalobní žádání, které soud nemohl překročit (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), přiznal soud úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně. 10. Výrok o n