9 C 82/2024-30 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne , datum, mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, ) celkem částku 25 545,76 Kč s příslušenstvím v podobě úroků, úroků z prodlení a nákladů řízení. V odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že na základě uzavřené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který byl vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peníze a zaplatit úrok ve výši 1 925 Kč (15 % ročně), poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na administrativní činnost a vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 600 Kč. Dluh měl být uhrazen ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč do , datum, . Na svůj dluh žalovaný uhradil 11 638,24 Kč a dluží 25 545,76 Kč Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení ze , datum, , což bylo žalovanému oznámeno. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka, ale žalovaný dosud žalobou uplatněnou pohledávku neuhradil.2. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil, aniž by se omluvil.3. K jednání se dostavila zástupkyně žalobkyně, která navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Kontumační rozsudek soud vydat nemohl, neboť nebyly splněny zákonné podmínky, když žalovaný nebyl o této možnosti rozhodnutí poučen.4. Právní osobnost žalobkyně byla doložena výpisem z obchodního rejstříku.5. Ze smlouvy podepsané dne , datum, soud zjistil, že byla uzavřena mezi společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným. Smlouva má podobu formuláře a číselně je označena , hodnota, . Smlouvou úvěrující poskytuje žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který dle prohlášení obsaženého ve smlouvě byl při podpisu smlouvy vyplacen žalovanému v celé výši. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr spolu s náklady úvěru ve výši 17 184 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Náklady úvěru jsou tvořeny co do částky 1 925 Kč úrokem, ohledně částky 9 800 Kč úhradou za poskytnutí úvěru, v částce 1 859 Kč náklady na vyhodnocení úvěru a ohledně částky 3 600 Kč inkasním poplatkem. Dle části smlouvy označené jako „Splatnost úvěru a výše úroku“, je při sjednané splatnosti v délce 14 měsíců ujednána úroková sazba 15 % ročně. Součástí smlouvy je i předpis splátek.6. Podle přehledu úhrad zaplatil žalovaný v souvislosti se smlouvou v několika nepravidelných splátkách celkem částku 11 638,24 Kč.7. Pohledávka ze smlouvy byla postoupena písemnou smlouvou ze dne , datum, (ve spojení s přílohou obsahující seznam postoupených pohledávek a potvrzením o úplatě) ze společnosti , právnická osoba, na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem z , datum, .8. Žalovaný byl přípisem ze dne 10. 9. 2024, podaným dle podacího lístku k přepravě dne 11. 9. 2024, vyzván k úhradě dluhu z úvěrové smlouvy ve výši 43 630,92 Kč ve lhůtě do , datum, .9. Po zhodnocení skutkových zjištění učiněných z provedených důkazů dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, že žalovaný jako spotřebitel uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s náklady úvěru ve výši 17 184 Kč, které zahrnují úrok ve výši 1 925 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 600 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 656 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil 11 638,24 Kč.10. Přestože byla žalobkyně poučena ve smyslu § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o tom, že dosud netvrdila, zda a jakým způsobem prověřovala její právní předchůdkyně schopnost žalovaného úvěr splácet, jakož i o nutnosti navržení důkazů, žádná skutková tvrzení neposkytla a důkazy nenavrhla. Žalobkyně tedy neprokázala, že by její právní předchůdkyně při uzavírání smlouvy o úvěru vyvinula přiměřenou aktivitu k posouzení schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet. V otázce posouzení schopnosti splácet tak žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, a ani důkazní břemeno.11. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (s ohledem na datum akceptačního dopisu, který následuje po dni účinnosti tohoto zákona), ve znění účinném do , datum, (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ pak poskytovatel úvěru při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ platí, že pokud poskytovatel poskytl spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Soud posoudil závazkový vztah mezi účastníky řízení podle § 2395 a násl. o. z. a podle ZSoÚ, přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako podnikatelka vystupovala v rámci výkonu své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný v této pozici nejednal. Podle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně měla přistoupit k prověření jak příjmové, tak zejména výdajové stránky hospodaření žalovaného. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného v pozici spotřebitele, když neposoudila schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru porovnáním příjmů a výdajů žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 ZoSÚ, a tedy nemohla kvalifikovaně dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, je nutné předmětnou smlouvu posoudit jako neplatnou.15. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, (dostupný na www.nsoud.cz) vyplývá, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. a v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu České republiky se též uvádí, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí a této své povinnosti nedostojí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, když dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.16. Z důvodů vyplývajících z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i z důvodů nastíněných v nálezu Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, (dostupný na www.usoud.cz), který soudům v podstatě ukládá zabýv