127 C 11/2022-76 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo]. Uvedla, že dne jako úvěrující uzavřela se žalovanou jako úvěrovanou dne [datum] za použití elektronických prostředků předmětnou smlouvu, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr ve výši [částka], který se včetně sjednaného úroku ve výši 54,81 % ročně zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách po [částka]. Pro případ prodlení žalované byly sjednány smluvní pokuty a právo žalobkyně na zesplatnění celého úvěru. Žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou sjednaných splátek, pročež žalobkyně celý úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Teprve poté žalovaná uhradila částku [částka], a žalobkyně se tak domáhá zaplacení předmětné částky tvořené novou jistinou úvěru, smluvními pokutami, náhradami nákladů a příslušenstvím. 2. Žalovaná se vyjádřila tak, že žádný úvěr si nikdy nevzala, žádnou smlouvu se žalobkyní nepodepsala a částku [částka], kterou skutečně obdržela a o níž se podle informací od syna domnívala, že jde o jeho odměnu, žalobkyni vrátila. 3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalovaná dne [datum] na svůj bankovní účet č. [bankovní účet] od žalobkyně obdržela částku [částka]. Tuto částku dne [datum] zaslala na účet žalobkyně č. [bankovní účet]. Soud nemá za prokázané, že mezi účastnicemi došlo k uzavření jakékoli smlouvy (např. o úvěru), neboť předložený dokument nazvaný smlouva o úvěru je soukromou listinou, resp. smlouvou, k jejímuž uzavření mělo dle tvrzení žalobkyně dojít elektronickými prostředky, což však žalobkyně vzdor (opakovanému) poučení neprokázala (srov. § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), resp. neprokázala, že smlouvu uzavírala právě se žalovanou. Úředními záznamy předloženými žalovanou bylo naopak prokázáno, že žalovaná před policejním orgánem ve věci podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu mj. dne [datum rozhodnutí] pod [číslo jednací], vypověděla, že částku [částka] od žalobkyně přijala jako platbu pro svého syna [jméno] [příjmení], který jí sdělil, že jde o jeho odměnu za vykonanou práci. 4. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, tedy spotřebitele (§ 419 o.z.), které žalobkyni jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru ukládá § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle předložených listin žalobkyně vyšla z toho, že pravidelný čistý měsíční příjem žalované činí částku [částka] (starobní důchod). Výdaje žalované pak představuje životní minimum ve výši [částka] měsíčně, náklady žalované na bydlení činí [částka] měsíčně, celkem [částka] měsíčně. Žalovaná tedy pro splácení úvěru ve sjednaných splátkách po [částka] disponuje měsíčně rezervou ve výši [částka]. Dále žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná má střední vzdělání s maturitou, je vdaná a žije u rodičů (sic!), nikoli s manželem. Takovéto údaje vzbuzují přinejmenším značné pochybnosti o tom, že žalobkyně svým povinnostem řádně dostála, neboť především zjevně a zcela rezignovala na zjišťování skutečných výdajů žalované a vycházela z tvrzení, která se nutně jeví jako absurdní i pro člověka průměrného rozumu ve smyslu § 4 odst. 1 o.z. (srov. zejména výši měsíční rezervy a splátky, údaj o tom, že žalovaná bydlí u rodičů, a § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Svou zákonnou povinnost odborně zkoumat úvěruschopnost žalované tak žalobkyně nesplnila. 5. Protože žalobkyně navzdory tomu, že byla soudem poučena dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”), neunesla svá procesní břemena, posoudil soud věc po právní stránce tak, že jde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2391 a § 2393 o.z., neboť si účastnice navzájem plnily bez platného závazku, a mají tak právo na vrácení těchto plnění. Protože žalovaná částku 27 000 Kč žalobkyni vrátila ještě před podáním žaloby, což nadto bylo mezi účastnicemi nesporné, žaloba není důvodná, a soud ji proto výrokem I. tohoto rozsudku zamítl. 6. Pro úplnost soud připomíná konstantní judikaturu zdejšího soudu i Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího, jež je žalobkyni ostatně dlouhodobě známa, že i v případě, kdy by soud dospěl k závěru, že účastnice smlouvu o úvěru řádně uzavřely, musela by být posouzena jako absolutně neplatná dle § 588 o.z. pro rozpor s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a to s přihlédnutím k povinnosti eurokonformního výkladu českého práva (srov. rozhodnutí SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance). Tento závěr by pak vedl ke shodným důsledkům, tj. posouzení věci v tom smyslu, že jde o nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, který nemůže být důvodný, jak již rozvedeno výše. 7. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. v situaci, kdy procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. 8. Odůvodnění rozsudku vychází z § 157 odst. 4 o.s.ř.