227 C 198/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 91 291 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný je osobou odpovědnou za újmu vzniklou pojistnou událostí [číslo] ze dne 9. 10. 2020. Vylíčila, že dne 9. 10. 2020 v 10:10 hodin v [anonymizováno], ulici Československé armády, v autobuse MHD linky [číslo] žalovaný ublížil na zdraví revizorce [jméno] [příjmení], narozené 12. 1. 1968 (dále jen„ poškozená“) tím, že jí v zastávce vystrčil ze dveří autobusu tak, že následkem toho narazila do zdi a upadla na zem, čímž jí byl způsoben podkožní krevní výron na zadní straně pravé paže a podkožní krevní výron na pravé hýždi. Příkazem [stát. instituce] (dále jen„ správní orgán“) ze dne 19. 8. 2021, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 2. 9. 2021 (dále jen„ rozhodnutí o přestupku“), byl žalovaný uznán vinným za popsaný skutek. Žalobkyně, oprávněná k provozování pojišťovací činnosti, přitom uzavřela se zaměstnavatelem poškozené [právnická osoba], (dále jen„ ČSAD“) pojistnou smlouvu [číslo] ve které se zavázala za splnění zákonných a smluvních podmínek v případě pojistné události vyplatit poškozenému pojistné plnění. V souladu s touto pojistnou smlouvou tak žalobkyně poskytla pojistné plnění v předmětné věci ve výši 91 291 Kč, které se skládá z částky 20 000 Kč za ztížení společenského uplatnění poškozené, částky 70 041 Kč za ušlý výdělek, částky 1 100 Kč za náklady spojené s péčí o zdraví a částky 150 Kč za lékařský honorář. V důsledku poskytnutí pojistného plnění žalobkyní pak přešlo v souladu s § 11 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti organizace za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ vyhláška č. 125/1993 Sb.“), na žalobkyni právo na náhradu toho, co za zaměstnavatele poškozené uhradila, a to právě vůči žalovanému. Protože žalovaný neuhradil ničeho ani na výzvu žalobkyně ze dne 1. 9. 2021 nejpozději do 8. 10. 2021, jakož ani později na předžalobní výzvu, domáhala se žalobkyně po žalovaném i zaplacení zákonného úroku z prodlení z žalované částky ode dne 9. 10. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Nesouhlasil s tím, že je (výlučně) osobou odpovědnou za újmu vzniklou pojistnou událostí, jakož ani s jejím rozsahem, natož ve vyčíslené výši 91 291 Kč. Sporoval též příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a tvrzenou újmou (škodou) poškozené s tím, že žalobkyně sice nárokuje náklady spojené s léčbou poškozené, nikoli však v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného. Žalobkyně podle žalovaného neprokázala ani to, že má předmětný nárok, tj. že je právě ona pojistitelkou, která uzavřela s ČSAD pojistnou smlouvu, na jejímž základě byla povinna vyplatit pojistné plnění. Neprokázala ale ani to, že byla poškozené skutečně ze strany žalobkyně vyplacena částka 91 291 Kč. Nadto žalovaný oponoval, že se v dané věci neuplatní § 11 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb., neboť žalobkyně nemá právo na náhradu té částky, kterou v důsledku nastalé pojistné události vyplatila za zaměstnavatele. Žalovaný dokonce rozporoval i to, že byl před podáním žaloby vyzván k dobrovolnému plnění. 3. K věci samé žalovaný rozvedl, že činí nesporným, že byl rozhodnutím o přestupku uznán vinným za výše popsaný skutek, za což mu byla uložena pokuta – v této souvislosti nicméně žalovaný vychází z toho, že právě tímto rozhodnutím je soud vázán a že by při určení náhrady měl přihlížet i k úvahám správního orgánu. Žalovaný vyzdvihl, že v průběhu trestního řízení se popis inkriminovaného jednání lišil – on vypověděl, že při vystupování stála poškozená mezi ním a dveřmi a jen o ni zavadil nějakou částí těla, možná instinktivně dal ruce před sebe, čímž do poškozené strčil, až upadla na záda. Správní orgán ostatně proto uzavřel, že přestupek spáchal z vědomé nedbalosti a při ukládání pokuty ve spodní sazbě zohlednil, že žalovaný neměl žádný záznam v evidenci přestupků, k jednání se přiznal a spolupracoval, jakož i k tomu, jakou újmu poškozené způsobil. Žalovaný dále odkázal na znalecký posudek ze dne 9. 1. 2021 zpracovaný MUDr. [jméno] [příjmení] [příjmení], soudní znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, podle něhož za poranění vzniklá v souvislosti s vyšetřovanou událostí ze dne 9. 10. 2020 lze z hlediska soudně lékařského pojímat pouze podkožní krevní výron na zadní straně pravé paže a podkožní krevní výron na pravé hýždi, v důsledku čehož byla poškozená omezena v běžném způsobu života nanejvýše jeden týden po události. Tato lehčí zranění místního významu přitom nezanechávají trvalé následky na zdraví. Znalkyně tedy uzavřela, že nebylo možné objektivně prokázat, že by u poškozené došlo dne 9. 10. 2020 také k poranění levého kolene. Znalecký posudek zadaný policejním orgánem činným v trestním řízení, nikoli žalovaným, pokládá žalovaný za stěžejní důkaz. 4. Žalovaný ve vztahu k poranění levého kolene poškozené dále argumentoval tím, že poškozená byla v péči ortopedické ambulance již přede dnem 9. 10. 2020, a to pro onemocnění paty, a následně i pro syndrom karpálního tunelu, pro který v lednu 2021 podstoupila operaci, která nepochybně prodloužila její pracovní neschopnost. Žalovaný poukázal na to, že teprve dne 19. 2. 2021 bylo provedeno vyšetření levého kolene poškozené magnetickou rezonancí, při které byla zjištěna fisura zadního rohu vnitřního menisku, degenerativní změny vnějšího menisku a léze vnějšího zkříženého vazu kolene a Bakerova cysta, která ale vzniká nejen po úrazech kolenního kloubu, ale také při dně, artróze, revmatoidní artritidě či u osob, které přetěžují kolenní klouby. Často se tak jedná o náhodný nález při vyšetření magnetickou rezonancí; nadto u poškozené jsou patrné degenerativní změny struktur kolene, které mohou svědčit pro lézi staršího charakteru. Rozhodující proto je, že dne 9. 10. 2020 poškozené byla vystavena pracovní neschopnost pro zhmoždění ramene a paže (diagnóza S400), byť si stěžovala také na bolest levého kolene. Objektivně ale bylo koleno bez patologického nálezu, což dokládají také lékařské zprávy z ortopedie ze dne 19. 10. 2020, 12. 11. 2020 a 3. 12. 2020. Poranění levého kolene ostatně není vysvětlitelné ani mechanismem úrazu s dopadem na pravou část těla, nebyla tudíž prokázána jasná příčinná souvislost onemocnění kolene s úrazovým dějem. Podle žalovaného na rozdíl od posudkového lékaře žalobkyně nelze akceptovat diagnózu kolene jen proto, že se v lékařské dokumentaci poškozené neuvádí, že by se dříve s kolenem léčila. Žalovaný tak odmítá, že by si poranění v souvislosti s úrazovým dějem (tj. pravé paže a pravé hýždě) vyžádalo pracovní neschopnost v trvání od 9. 10. 2020 do 22. 3. 2021 a laseroterapii, nesouhlasí tudíž s hodnocením výše bolestného a určením náhrady na ztrátě na výdělku za dobu pracovní neschopnosti. Ostatně podle žalovaného není vůbec zřejmé, co kterou lékařskou zprávou žalobkyně konkrétně prokazuje (tj. jaké konkrétní zranění a jakou konkrétní léčbu ta která lékařská zpráva dokládá). 5. V posledním okruhu argumentace pak žalovaný namítal, že k pádu a poranění poškozené nepochybně přispěla také sama poškozená, resp. skutečnost, že se poškozená v daném okamžiku věnovala kontrole jízdenek a v dopravním prostředku se nedržela, čímž nejednala s náležitou opatrností při výkonu své práce. K úrazu proto došlo z důvodu zaviněné nestability poškozené a nešťastnou náhodou. 6. V návaznosti na vyjádření žalovaného žalobkyně vysvětlila, že jelikož poškozená byla zaměstnankyní ČSAD a úraz se jí stal při výkonu povolání, je to její zaměstnavatel, který jí újmu musí nahradit. Zaměstnavatel poškozené je však pojištěn pro tyto případy ze zákona (žalobkyně tedy nemůže doložit pojistnou smlouvu), újmu tak hradila žalobkyně za ČSAD, a proto na ní přešla práva podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. Podle žalobkyně není žádných pochyb o tom, že újmu poškozené způsobil právě žalovaný a že k újmě došlo v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, protože byl za své jednání uznán vinným a tímto rozhodnutím je soud vázán podle § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Jedinou spornou otázkou tak může být rozsah a výše újmy – výplata v žalované výši ale byla prokázána a nemůže o ní být sporu. Žalobkyni je z její činnosti známo, že se následky úrazu projeví až po delší době od události a že není neobvyklé, že zranění není patrné ihned po události – zde si však poškozená stěžovala na bolest kolene dokonce ihned. Svědčí-li přitom nález o degenerativních změnách staršího data, je nutné vycházet z toho, že žalovaný způsobil újmu osobě nikoliv zcela zdravé a mohl její stav znatelně zhoršit. Za účelem stanovení rozsahu a výše újmy žalobkyně navrhla provést důkaz znaleckým posudkem a výslechem poškozené. Výzvu k plnění žalobkyně zasílala žalovanému na poslední jí známou adresu, k tíži žalobkyně ale nemůže jít, že si žalovaný zásilky nepřevzal. 7. K výzvě soudu ve smyslu 118 ods