210 C 197/2025-69 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 16 505,42 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 133 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 552,49 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 180,94 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 13 280,94 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení. Uvedla, že dne 14. 3. 2023 uzavřel původní věřitel (společnost , Anonymizováno, IČ , IČO, ) se žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , jejímž předmětem byl spotřebitelský úvěr až do výše 14 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaná zavázala platit společnosti minimální měsíčně stanovené částky, jejichž výše byla žalované sdělována vždy každý kalendářní měsíc. Zavázala se též hradit smluvní úrok a poplatky spolu s náklady.2. Žalovaná však podmínky, k nimž se zavázala, porušila. Došlo proto k předčasnému zesplatnění úvěru, avšak ani poté žalovaná dluh nevyrovnala. Ke dni podání žaloby dluží: Na jistině úvěru částku 13 280,94 Kč, na úroku z jistiny do dne zesplatnění částku 2 324,48 Kč, na dlužném poplatku 900 Kč, na kapitalizovaném úroku od 17. 1. 2024 do 29. 7. 2024 částku 1 552,49 Kč a na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení za stejné období částku 1 133 Kč.3. Pohledávka za žalovanou z titulu výše citované smlouvy byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena z původního věřitele na žalobkyni. Uvedená skutečnost byla žalované písemně oznámena. Ode dne postoupení pohledávky nebylo ze strany žalované na radu dlužné částky zaplaceno ničeho.4. Žalovaná se k obsahu žaloby nevyjádřila a k jednání, které soud nařídil na 10. 12. 2025, se bez omluvy nedostavila. Soud za této situace postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v nepřítomnosti žalované.5. Během důkazního řízení vzal soud z úvěrové smlouvy ze dne 14. 3. 2023, uzavřené mezi žalovanou a původním věřitelem pod č. , hodnota, , jak výše uvedeno, za prokázané, že smluvní strany uzavřely smlouvu o úvěru na dobu neurčitou, jímž předmětem se stala možnost čerpat úvěr až do výše 14 000 Kč; žalovaná se ve smlouvě za zavázala splácet tuto jistinu, navýšenou o úrok ve výši 54 % ročně.6. Z předpisu splátek bylo prokázáno, že původní věřitel vyhotovil předpis splátek při úvěru na 14 měsíců a z přehledu splátek, provedených žalovanou, bylo prokázáno, že žalovaná splácela nepravidelně, splátky odesílala původnímu věřiteli v různých výších, naposledy plnila 24. 6. 2017 ve výši 2 248 Kč, předtím 28. 4. 2017, ve výši 2 000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná do dne postoupení pohledávky uhradila částku 6 417,596 Kč, ode dne postoupení pohledávky již neuhradila nic. Z předžalobní upomínky bylo prokázáno, že zástupce žalobkyně žalovanou vyzýval k mimosoudnímu plnění pod pohrůžkou soudního vymáhání pohledávky. Žalobkyně nepředložila důkazy, které by prokazovaly, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované.7. Ohledně skutkového stavu soud po zhodnocení výše provedených důkazů učinil závěr, podle něhož byl žalované původním věřitelem poskytnut úvěr až do výše 14 000 Kč, původní věřitel i žalovaná jako dlužnice se při uzavření smlouvy dohodli na konkrétních podmínkách, za kterých bude žalované úvěr poskytnut - jakou formou bude žalovaná úvěr splácet, včetně sankcí, které budou následovat v případě, přestane – li žalovaná dlužnou částku včetně dohodnutého příslušenství splácet řádně a včas podle dohody. Žalovaná po faktickém čerpání úvěru své povinnosti porušila, poskytnuté peněžní prostředky podle smlouvy nesplácela. Svou pohledávku za žalovanou původní věřitel následně postoupil žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalované sdělena.8. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.12. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.13. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná vystupovala jako spotřebitelka (§ 419 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.14. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).15. Soud má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).16. Žalobkyně však neprokázala a ze spisu nevyplývá, že by si ke dni uzavření smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně údaje o úvěruschopnosti žalované ověřila. Chybí tvrzení o příjmech domácnosti, není zřejmé, zda vůbec s někým v domácnosti žalovaná žije. Zkoumány nebyly ani výdaje žalované a celkové její domácnosti. Žalobkyně žádné listiny či jiné důkazy, které by výsledek prověření úvěruschopnosti žalované prokazovaly, nepředložila ani neoznačila k důkazu.17. Soud zdůrazňuje, že bylo na žalobkyni, aby řádně tvrdila skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované, tj. na základě jakých údajů a proč dospěla ke kladnému závěru. Na soudu naopak není, aby si sám dohledával údaje svědčící o úvěruschopnosti žalované a nahrazoval tím nedostatek tvrzení žalobkyně. Taková tvrzení (tedy např. jaké konkrétní výdaje žalovaná měla) žalobkyně nepřednesla, neunesla tedy v tomto směru své břemeno tvrzení.18. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a od