220 C 148/2025-51 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 40 460 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dne 17. 9. 2020, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 50 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tuto částku vrátit v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 4 770 Kč včetně úroku. Žalovaná se dostala se svým závazkem do prodlení, přičemž ani poté žalovaná závazek neuhradila. Dluh byl následně postoupen na žalobkyni. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá jistiny ve výši 40 460 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z nesplacené jistiny ve výši 515,87 Kč od 15. 12. 2021 do 7. 1. 2022 a dále zákonného úroku z částky 40 460 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání.4. Soud dospěl na základě předložených listin k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 9. 2020 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovanou dohodu, podle níž se právní předchůdce zavázal poskytnout žalované částku ve výši 50 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit v 18 měsíčních splátkách po 4 770 Kč (důkaz: smlouva o úvěru ze dne 16. 9. 2020). Žalovaná peníze čerpala převodem na účet dle smlouvy, právnímu předchůdci uhradila celkem 9 540 Kč (důkaz: potvrzení o provedení transakce; interní výpis právního předchůdce).5. Právní předchůdce žalobkyně při ověření schopnosti žalované splácet úvěr vycházel z tvrzení žalované, která uvedla, že je zaměstnána s čistým příjmem 22 000 Kč, bydlí v nájmu a splácí jiné úvěry v měsíční výši 2 000 Kč (důkaz: karta zákazníka).6. Dohodou ze dne 7. 1. 2022 došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Postoupení pohledávky žalované oznámil právní předchůdce žalobkyně přípisem ze dne 3. 2. 2022, oznámení bylo předáno k přepravě dne 4. 2. 2022 (důkaz: oznámení o postoupení, podací lístek ze dne 4. 2. 2022; smmlouva o postoupení pohledávek včetně příloh).7. Z předžalobní výzvy ze dne 14. 4. 2022 včetně podacího lístku bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalované k uhrazení dluhu (podací lístek ze dne 19. 4. 2022; předžalobní výzva).8. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „SpÚ“), ve znění k datu právního jednání.9. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 SpÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle ust. § 87 odst. 1 SpÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle ust. § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Podle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).15. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že dohoda právního předchůdce žalobkyně a žalované je smlouvou o úvěru podle ust. §2395 a násl. o. z., přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný v daném právním jednání vystupoval jako spotřebitel (§419 o. z.) a žalobkyně jako podnikatel, tedy osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost spočívající v poskytování půjček (§ 420 o. z.), na věc aplikoval také příslušná ustanovení o spotřebitelském úvěru. Z ust. §87 SpÚ, plyne, že věřitel je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a pokud tak neučiní, je následkem neplatnost uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. V dané věci přitom z listinných důkazů neplyne skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně ověřovala osobní prohlášení žalované, neboť k žádosti nejsou přiloženy další listiny či záznamy, kterými by si právní předchůdce žalobkyně ověřila příjem žalované. Z hlediska platnosti smlouvy o úvěru dané znamená, že smlouva je neplatná.16. Zákonodárce normoval v ust. § 87 SpÚ podmínku uplatnění námitky neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření úvěru, přičemž soud má za to, že koncepci námitky neplatnosti je třeba neaplikovat s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. Ustanovení je výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, cílem této směrnice bylo zajištění ochrany spotřebitele, zajištění rovné hospodářské soutěže mezi věřiteli a harmonizace vnitřního evropského trhu. Žádoucí výsledek směrnice vyslovil Soudní dvůr EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, kde soudní dvůr uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku (…) musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výše uvedená úprava českého zákonodárce tedy jde přímo proti účelu rovné hospodářské soutěže na vnitřním trhu EU, pokud ve vnitrostátním právu procesně váže přezkum dostatečného posouzení úvěryschopn